Děj se odehrává v šesté sérii Buffy a třetí sérii Angela. 

Angel objeví Buffyino tajemství.

Jeho rty přejížděli přes můj krk a ruce hladily záda. Přitiskl mě proti zdi hrobky a pokračoval ve svém mazlení. Moje ruce přejely přes jeho paže a potom zajely do vlasů.

Co když to, co dělám, je špatné? Vím, že je, ale z mnoha důvodů tu zůstanu. Ještě tuhle noc. Vím, že to asi zní zvláštně, ale on pro mě znamená drogu. Něco, čemu musím odvyknout.

Nemůžu se držet zpátky, protože to, co k němu cítím, je zvláštní, a není to to, co jsem cítila úplně na začátku. Vrátila jsem se, protože Spika potřebuju. Byla jsem tak prázdná. Potřebovala jsem něco, co by mě přinutilo zapomenout, co by mě přinutilo zase cítit a to současně. Část, která mě děsí nejvíc, je ta že on je jediný, kdo mě dokáže přinutit k tomu, abych cítila, že žiju. Ne moji přátelé, ne Giles. On. Vydržím si opakovat „tohle je naposled, tohle je naposled“, ale moje tělo to nepřijímá.

Toužím teď po něm způsobem, co ráno toužím po kafi, co toužím po horké sprše, když se vrátím z hlídky. Když pokračujeme v laskání a sténání, něco venku zaslechnu.

„Spiku…“ zašeptám mu do ucha. Nepřestal, myslím, že mě ani neslyšel. „Spiku, přestaň. Myslím, že něco slyším.“ Líbal mě pomaleji a vášnivě, ale nepřestal.

„Tohle je hrobka, lásko. Jsem si jistý, že cokoli co dýchá není poblíž,“ povídá mezi polibky. „Můžeš to zabít později, víš, ale až to tady dokončíme.“

Začíná mi rozepínat blůzu, sleduji ho stále trošku ostražitá. Najednou se dveře hrobky rozletí a vstoupí muž nám oběma tak známý. „Ach, Bože.“ Zašeptám do naprostého ticha.

Měl oblečený svůj černý kabát. Na jeho tváří bylo něco, co jsem tam nikdy předtím neviděla. Znechucenost.

Angel nepromluvil ani slovo, jen na mě hleděl. Ne na Spika nebo na cokoli okolo. Je na mě. „Angele.“ Myslela jsem, že můj hlas bude znít pevně, když vyslovím jeho jméno, ale místo toho ze mě vyjde jen přiškrcený zvuk. Rezolutně od sebe Spika odstrčím a když se podívá na podlahu, je mi jasné, že se do toho nechce angažovat. Jen se podívám přes celý pokoj do Angelových očí. Co tam vidím, mi vhání slzy do očí. Vypadá tak smutně. Vydala jsem k němu, ale on udělal pár kroků do zadu a potom se otočil a vydal se ven do tmy. Vyběhnu za ním ven.

„Ale no tak!“ Slyším volat Spika.

Jde rychle, ale já ho ještě chytím. „Angele.“ Zavolám na něj s velkým zármutkem v hlase. Ignoruje mě a pořád pokračuje v chůzi. Jsem už za ním asi jen dva kroky, když ho popadnu za paži a prudce ho k sobě otočím. „Podívej se na mě.“ Nakonec zakřičím. Když se otočí, spatřím jednu slzu, co mu stéká z očí.

„Prosím.“ Zaprosím „Mluv se mnou.“ Moje ruka ho jemně pohladí po tváři a když už myslím, že něco řekne, tak přikryje svou rukou mojí a odtáhne jí stranou. Tenhle jednoduchý pohyb mě zraní víc než dokážu popsat. Když se trochu vzpamatuju, pokračuju v mluvení „Řekni něco, cokoli.“ Ticho „Řekni, že mě nenávidíš, přinejmenším to chceš říct.“ Řeknu už nervózněji s každou přibývající sekundou.

„Potřebuju čas.“ Řekne konečně chraptivě. „Nemůžu se teď na tebe ani podívat.“ Jeho slova mě do hloubky zraňují a koukám se upřeně na zem. „Jak jsi se to dozvěděl?“ ptám se ho. Chci vědět, kdo mě mohl nenávidět tak moc, že by řekl Angelovi o mém současném životě.

„Záleží na tom?“ zeptá se mě na oplátku. „Jen tomu nerozumím. Když jsi si potřebovala promluvit... s kýmkoli… máme přece za sebou i ten smutný rozhovor po pohřbu Joyce... to jsi nemohla přijít za mnou?“ zeptá se mě smutně.

Podívám se do jeho tváře, zkouším vyčíst, co skutečně cítí. Zkouším přijít na něco, co bych řekla... co by zmírnilo tu bolest. „Je mi to líto.“ Je všechno na co se se vzlykotem zmůžu. Dívá se na mě s bolestí v očích, studuje mou tvář po jeden dlouhý moment a vypadá to, že mi chce ještě něco říct než odejde. V tichosti ho prosím o opak.

„Mně taky.“ Zašeptá. Zvedne ruku a setře slzy, co mi stékají po tváři, tak jemně. Dívám se, jak se pomalu otočí a odchází z mého života. Opět. Dívám se na něj. Vím, že bych za ním neměla jít.

„Ale já musím, Angele. Nenechám tě takhle odejít. Ne potom všem. Tohle není konec.