Popis poviedky : Taky Vás někdy napadlo, že se otevře brána do jiného světa, kam by jste se chtěli podívat? Kde je úplně jiná realita? I když tomu nevěříte? Já taky nevěřila... dokud se mi to nestalo a nedostala jsem se do zcela jiného města Andělů. Tam, kde jsou upíři, démoni, přemožitelky... tam, kde vládne zlo. Andělské zlo.
"Ještě pořád Tě to baví, kotě?" Spike na mně seděl a svíral moje zápěstí.
"Neříkej mi kotě!" vyvlékla jsem se mu a přehoupla se na něj.
"Vidíš, vyhrála jsem. Tak co dostanu?" drze jsem se mu zasmála do obličeje. On si mě beze slov přetočil zpět pod sebe, podíval se mi do očí a hrubě mě políbil na rty.
"Co to sakra... ?" chytla jsem ho kolem krku dlaněmi a polibek jsem mu opětovala. Ne hrubě, ale vášnivě. Odtrhl se.
"To bylo to, co jsem Ti nabíd za výhru." vrátil mi drzý úšklebek a začal mě líbat. Polibky jsem mu bezmyšlenkovitě vracela a ruce z jeho krku jsem přesunula pod košili. Svlékla jsem mu ji, hodila ke stěně, vyhrnovala jsem mu tričko a víc se na něj natiskla. Mezi polibky Spike vycenil tesáky a mírně mě kousal do spodního rtu.
"Au..." zasténala jsem tiše a obmotala mu nohy kolem pasu.
"Sorry, kotě. Nechtěl jsem." sedl si a přesunul si mě na klín.
"Spiku, tohle..." zašeptala jsem neklidně.
"Klídek..." sundal mi nátělník a odhodil ho za košilí.
"Ne, žádnej klídek. Tohle nemůžem... Spiku!..." vkládala jsem slova mezi naše polibky. Šlo to docela těžko.
"Tvý doteky a polibky říkaj něco jinýho..." začal mi šikovnými prsty rozepínat podprsenku.
"Sakra!" odtrhla jsem se a obratně si ji zapla zpět.
"Nemůžu s Tebou spát, chápeš?!" vyjela jsem na něj a slezla z něj. On si mě ale opět přitáhl k sobě.
"Říkáš jen samé lži. Lžeš. Ve tvejch očích vidím úplně něco jinýho... ty pohyby a všechno s tím dohromady... Chceš to. Tak mi tady nic nenamlouvej, kurva..." znovu jsme se začali líbat, i přes všechno mé bránění.
"Spiku..." zavzdychala jsem mu do pusy jeho jméno a prohla se mu v klíně.
"Jo, lásko?" líbal mě a kousal na krku.
"Řekni... řekni, že mě... chceš..." zašeptala jsem.
"Chci Tě..." zašeptal mi na oplátku mezi polibky.
Opět jsem se mírně prohla a víc přitiskla. Tentokrát sjel svými chladnými rty do mého výstřihu.
Podrápala jsem ho na zádech a pak ho na chvíli přerušila.
"Proč mi tohle, do hajzlu, děláš?" podívala jsem se mu do očí.
"Ještě jsem nic nezačal." odpověděl, znovu se přisál svými rty na mé, povalil mě na zem a zapřel se rukama.
"Spiku, ne..." řekla jsem mu mezi našimi polibky. Hodně vášnivými polibky.
"Proč ne?" neochotně se ode mě vzdálil a koukl na mě.
"Prostě ne. Já... nemůžu. Nesmím,..."
"... ale chceš. Moc chceš." doplnil část, na kterou jsem neměla dost odvahy ji říct. Zavřela jsem oči, místo odpovědi. Sakra, proč musím být tak... blbá... pomyslela jsem si naštvaně.
"Spiku?" znovu jsem se podívala do těch čirých, chladných studánek.
"Hm?" řekl znudeně.
Políbila jsem ho, jako odpověď, protože lepší mě v tu chvíli nenapadla. Zmateně po mě zašilhal, ale políbil mě taky.
Znovu jsme začali tam, kde jsme skončili. Teď to bylo ale o něco vášnivější a hrubější. Opět jsme se vrátili do sedící polohy.
"Já vím, že to chceš. Upíry nikdy neoklameš, holčičko."
"Neříkej mi holčičko, blonďáku!" osočila jsem se na něj a zakousla se mu do rtu. Bolestivě zavrčel a dál se věnoval mým rtům a opětovné rozepínání mé podprsenky.
"Nech mě bejt, do prdele!" vstala jsem, podprsenku jsem si zapla, oblékla si tílko a utekla nahoru.
***
"Do háje, do háje, do háje..." byla jsem opřená o dveře a pokaždé, co jsem zaklela, bouchla jsem do nich hlavou.
"Proč jsem taková? Proč se nechám tak snadno ovlivnit?" sedla jsem si na postel a přede mnou se objevilo známé bílé světlo. Hned na to Willow.
"Víš, já to nezvládám. Vzdám to, chci domů. Už nemůžu..." řekla jsem rozrušeně.
"Jo, taky Tě zdravím, Angie." ironickou poznámku si sice neodpustila, ale hned si ke mně přisedla.
"Copak?"
"Will, neříkej, že nevíš. Chci prostě domů, už to tu nevydržím. Najdi si za mě nějakýho jinýho pokusnýho králíka. Já dezertuju. Jsem K.O."
"No tak, kdybych si nemyslela, že to dokážeš, nevybrala bych si Tě. Jsi výjimečná, tak to zkus. Aspoň to zkus. Vždyť víš, že za zkoušku nic nedáš."
"Víš, že si právě slovo zkusit řekla třikrát po sobě? Tohle slovíčko vážně nesnáším, ať už v jakékoli podobě!" zamračila jsem se naštvaně.
"Klídek, Angie. Zvládneš to. A Spike-"
"Tak o něm nechci slyšet už vůbec!" skočila jsem Zrzce do řeči.
"Nevztekej se hned! Vím, že to nemáš jednoduché. Ale jestli chceš pro Angela to nejlepší..."
"Hej, hej, tohle je vydírání! Odkdy jsi taková?"
"Jo, změnila jsem se, ale..." kysele jsem na ni zašklebila.
"O.K., promiň. Omlouvám se. Jenže od doby, co... co Buffy... co tu Buffy není, jsem jiná. Jsem hrozný sobec, moc mi chybí a chci ji zpět." zatvářila se smutně.
"Will, já... chápu Tě. Vážně. Nemusíš se mi omlouvat, jen jsem vyjela v nesprávnou chvíli. A hlavně, prosím, nebreč..." objala jsem ji kolem ramen.
"Díky... No, asi bych smutnit neměla. Doma na mě čeká Tara..."
"T-Tara? Jak? Vždyť ona..."
"Umřela? No, jo... Ale předtím, než odešla Buffy, přivedla mi ten nejkrásnější dárek. Přivedla mi Taru. Řekla, že dostala jedno přání, po kterém kdy nejvíc toužila. Taky mi řekla, že se nemohla rozhodnout a tak... poprosila o Taru. Ani nevíš, jak jsem byla šťastná. Vidět svou lásku." usmála se na mě přes pár malých slz, co jí stekly po tváři.
"Počkej... a co Kennedy?"
"My... rozešly jsme se. Jednou jsme se ošklivě pohádaly a ona odjela do Mexika, hledat nové přemožitelky. Tam s jednou navázala vztah a tím ten náš zhasl."
"Aha... uhm, tohle je dneska nějak moc informací na moji blbounkou hlavinku. Promiň, jsem mimo." zatřepala jsem hlavou.
"Všimla jsem si, ale nedivím se Ti. Spike-"
"Willow!" okřikla jsem ji chraplavě.
"Ah, promiň, neuvědomila jsem si to. Asi jsem taky mimo..."
"Jo, jasně, vidim..." ušklíbla jsem se.
"Angeline! Měj trošku úcty ke starším lidem, než jsi Ty!"
"Jistě, mami... Eh, máma! Co ta asi dělá..."
"U TEBE je přerušený čas. Od včerejšího dne se vůbec nepohl."
"Will?" zamrkala jsem naprázdno, "To-to... vážně?" Jen přikývla na souhlas.
"A tos mi nemohla říct dřív?! Já tady blázním, co máma a on je u nás zastavený čas... Tak to teda potěš koště... " zakývala jsem nevěřícně hlavou.
"Ehm... co?" čarodějka svraštila obočí.
"A-ale nic, Willow, to neřeš..." usmála jsem se.
"Okey, fajn. Tak já půjdu." úsměv mi oplatila a znovu se v pokoji objevilo bílé světlo.
"Ahoj Will. A pozdravuj Taru!" křikla jsem ještě za ní, než zmizla.
***
Spike seděl na zemi a hypnotizoval dveře. Co to do ní vjelo, do prdele... pomyslel si naštvaně a zvedl se ze země.
Stoupl si k druhému boxovacímu pytli a začal do něj bezmyšlenkovitě mlátit. Vybíjel si vztek... a vzrušení. Kurva, kurva, kurva! nadával v duchu a dál mlátil do pytle jako urvaný ze řetězu.
Najednou se otevřely dveře a Spike se zastavil. Jestli je to ona... otočil se.
"Hej, hej, hej. Brzdi kámo, nebo..." Gunn se rozhlédl po tělocvičně, "To Ty?" koukl na druhý boxovací pytel, který si právě hověl ve skříni s holemi.
"Ne. Tys ji neviděl?"
"Koho? Povídej!" Gunn zvedl obočí.
"Tu novou. Bloncka. Modrooká. Asi metr sedmdesát. Taková... fakt jsi ji neviděl?"
"Ne... další ženská? Super... ehm, moment - to udělala ona?" ukázal na pytel, který se pomalu sunul k zemi.
"Jo." A nejen ten pytel... problesklo blonďákovi hlavou. Avšak, snažil se na to, co se mu stalo, nemyslet. Alespoň ne tolik.
"Wow... přemožitelka?" hodil si ručník ke stěně.
"Řekl bych, že ne. Ona, podle mýho, ani nebude odtud. Ale zná mě. Nevim od koho... divný." zašklebil se.
"Co? Nedala Ti, tak z toho máš špatný pocit?" poznal Spikovu narážku.
"Tohle jsem neřek... A vůbec, nebudu s Tebou řešit svůj milostnej život, jako nějakej teplouš.
Nejsem svalovec." Gunn se jen zakřenil.
"Ale no tááák, Spikey, švěž še kámošovi o švých ploblémčích... já Tě nekoušnu!" řekl přihřátě a pak se rozřehtal. Spike zavrčel.
"Přestaň mě provokovat, sakra! Stačí mi ta holka. Ta mi nadělala guláš z mýho neživota během pár sekund. Nepotřebuju to i od Tebe." zamračil se.
"Co jsem zas řekl? Víš co? Tak se vsadíme - kdo ji dostane dřív do postele, má u toho druhýho celonoční pitku zadara." pozvedl obočí.
"Fajn, beru. A připrav si hodně peněz, chlapečku. Plácneš se přes kapsu." odpověděl mu upír vítězně.
"Jen aby ses nedivil, Spikey..."
"Co si takhle zatím protrénovat svaly? A neřikej mi Spikey, ty buzerante!"
"O.K. ... Spiiiikeeey..." zapískl Gunn jako malá holka a znovu vyprskl smíchy. Tentokrát to ale Spike nechal být a začali svou malou každodenní rozcvičku.
***
Vylezla jsem ze sprchy. Hodně ledové sprchy... na uklidnění.
Oblékla jsem se znovu do tepláků a tílka. Jen jsem přidala svou bundu, protože mi bylo docela chladno. Až jsem se víceméně zahřála, šla jsem najít Angela.
Sešla jsem po schodech dolů a mrkla se do kuchyně - nikde nikdo. Vstupní hala - pouze Harm a její pilníček.
Tak jsem to vzdala a přešla do přistavěné budovy, kde se nacházely přijímací síně, kanceláře a ten zbytek (no, těmhle právnickým věcem jsem nikdy moc nerozuměla) .
Dveře do Angelovy kanceláře byly pootevřené. Lehce jsem zaťukala a vešla.
"Angele?"
"Hm?" zahučel, ale z jeho tónu jsem pochopila, že nebude moc vnímat.
"Můžu?" zeptala jsem se tiše.
"Zavři za sebou."
"Fajn." poslechla jsem a sedla si na pohovku, "Děje se něco?"
"Tomu nerozumíš." zabručel a dál se zběsile přehraboval v papírech, které mu překypovaly na stole.
"Když myslíš... já jen,... chtěla jsem se zeptat, jestli bych mohla s něčím pomoct, ale vidím, že tu jsem asi zbytečně. Jdu se teda zpět nudit..."
"Jak chceš..."
"Jo, dík, že projevuješ... svou náklonnost, nebo co to je. Fakt dík." zvedla jsem se a chtěla odejít, když jsem v tom uslyšela cinknutí skla a hlasité polknutí.
Otočila jsem se na něj.
"Můžeš mi říct, proč tohle děláš?!"
"Řeknu Ti to, a Ty... stejně to nepochopíš. Škoda slov."
"Nepij, Angele. Nepomůže to. Já vím své. Tak to nedělej, prosím." přistoupila jsem k jeho stolu a podívala se na něj.
"A proč ne? Stejně nemám nic jinýho na práci. Tyhle papíry mě už unavujou a jediný, co můžu je se opít nějakým výstavním chlastem. Tak nech toho zatracenýho kázání, co bych měl a neměl dělat. Nepleť se mi do života... jasný?" znovu se zhluboka napil.
"Fajn, Tvoje věc. Jen... Buffy na tohle asi není hrdá." do očí mi vběhly slzy a já důstojně odkráčela ven z jeho kanceláře, zpět do hotelu a nahoru do pokoje. Zabouchla jsem za sebou dveře, zamkla je, lehla si a začala civět do prázdna.
***
Angel položil flašku na stůl a vyběhl ze dveří. Spatřil už jen mé rychle mizející záda a tak se obrátil zpět. Znovu se napil. Fajn, Tvoje věc. Jen... Buffy na tohle asi není hrdá. Slyšel mou větu stále v hlavě.
"Co s Buffy? Přece je mrtvá..." napil se, "Ne, ne, ne... není mrtvá... Buffy, lásko... jestli mě slyšíš, vrať se ke mně. Prosím. Moc mi tu chybíš. Já Tě miluju. Nenechávej mě tu samotného... prosím..." zavřel oči.
Zase si lokl, ale jakoby dostal nějaké vnuknutí, flašku opět položil na stůl, vyběhl z kanceláře a utíkal do schodů, k mému prozatímnímu pokoji.
"Angeline?" zaklepal. Nic.
"Angie?" zkusil kliku. Nic. Zamčeno.
"Nenuť mě ty dveře vykopnout!" ozvalo se od něj přiopile.
Z pokoje se však neozývalo nic. Ticho. Prostě jen ticho.
"Angeline, nech toho! Odemkni ty dveře, sakra!" zaklel a pořád mačkal kliku.
"Přestaň už!" ozvalo se z pokoje... na to rána.
"A... Angie?" ztišil se.
"Co je?! Co chceš?!" slyšel mé vzlyky kvůli svému dobře vyvinutému upířímu sluchu.
"Odemkni."
"Proč bych měla, hm? Co ode mě chceš?" ozvala se další prudká rána.
"Odemkni. Potřebuju... Chci Ti něco říct. Angeline..."
"Ne." odpověděla jsem a svezla se k zemi.
"Co tam děláš?" začínal být neklidný.
"Nic, co by TEBE mohlo zajímat. Nech mě být. Vypadni. Chci být sama, tak prostě běž... Běž." vzlykla jsem.
"Nejdu. Pusť mě dovnitř, Angie, prosím. Musím Ti něco říct."
"Mluv." tiše jsem posmrkla.
"Ne, dokud mě nepustíš."
"Fajn, tak mlč a jdi. Takhle to bude stejně lepší."
"Jak teda chceš..."
"Díky. Děkuju..." než se vzdálil, uslyšel, jak jsem se naplno rozbrečela. Vrazil do dveří a ty povolily. Vrazil do nich podruhé a otevřely se.
Uviděl (a taky dokonale ucítil) mou krev na zemi, střepy z okna a mě, jak jsem seděla zhroucená u zdi a otřásala se hlasitými vzlyky.
"Angeline! Co to tu... no, tak, muselas?"
"A proč ne?! Proč bych nemohla? Vlastně, proč jsi tady? Co ode mě chceš?"
"To já bych se měl spíš ptát, proč jsi tady. Odpovíš mi na to?"
"Řekla jsem, že ne. Beztak mi neuvěříš. Ani to nejde..."
"Odpověz mi." trval na svém a sehl se ke mně.
"Angele, nech mě být. Prosím..." odsunula jsem se bolestivě.
"Chci Ti jen říct, že jestli jsi tu proto, abys nahradila Buffy, ani se o to nemusíš pokoušet. Nikdo mi ji nenahradí. Nikdo a nikdy." odešel a nechal za sebou otevřené.
"Nechci Buffy nahrazovat... chci Ti ji vrátit zpět..." šeptla jsem za ním. Čekala jsem, že se ještě vrátí, že to uslyší, ale ne. Jednoduše odešel dolů.
Se zátěží jsem se zvedla a domotala jsem se do koupelny. Pustila jsem si vlažnou vodu a ruce strčila do umyvadla. Sykla jsem bolestí, dál jsem se však snažila umýt z rukou veškerou zaschlou krev. Po dostačujícím umytí, alespoň pro mě, jsem si je jemně osušila. To mě taky bolelo, ale jak jinak, měla jsem je pořezané od skla. V duchu jsem si zagratulovala a šla zpět do pokoje, kde ale...
"Spiku?! Co Ty tu sakra děláš?" otočil se mým směrem.
"Slyšel jsem vás. A taky vím, proč jsi tu - abys vrátila Bručounovi duši natrvalo, ovšemže, a pak i naši blonďatou přemožitelku. Jo, super. Jakej je v posteli, hm? Nebo... ne, radši mi to neřikej, protože bych se musel pozvracet-"
"Nech toho, proboha!" skočila jsem mu do řeči, "Nemůžu za to, že jsem v tomhle zpropadeným Los Angeles! Já si to nevybrala! Chci pryč, domů! Za mámou, svými přáteli... nechci tu už zůstávat, ale musím! Další úkol, který musím splnit!" podívala jsem se se slzami v očích do těch jeho.
"Au..." uniklo mi z pusy. Spikovo remcání jsem už ale neslyšela. Zatmělo se mi před očima, zatočila se mi hlava a spadla jsem na zem. Omdlela jsem a ponořila se do oslepujícího světla kolem sebe.
***
"Angeline, probuď se!" škubla jsem sebou.
"Co-co se děje?" promnula jsem si spánky a na moment přivřela oči.
"Omdlela jsi. Stává se Ti to často?" ucítila jsem na sobě jeho propalující čokoládový pohled.
"Ah, jasně. Ne, nestává... a co tu zas děláš? Myslela jsem, že zůstaneš u chlastu až do rána..." odpověděla jsem mu s ironickým nádechem.
"Přišel jsem se podívat, jak Ti je. Když jsem vešel, blonďák Tě držel v náručí a přenášel na postel se slovy, žes, cituju, sebou sekla a že jde... že se jde provětrat. V jeho případě to znamená 'Jdu se zpít se do němoty'. Tak jsem si k Tobě sedl a zkoušel Tě probudit. Nic víc."
"Aha. Pán se nám nějak rozpovídal, skvělý. Když už jsi tak výřečný, byl bys té dobroty a podal mi nějaký vlhký ručník? Šíleně mě bolí hlava..." chtěla jsem se usmát, ale přes tu ukrutnou bolest mi to moc nešlo.
"Jistě" odešel do koupelny a vrátil se i s ručníkem.
"Díky" podívala jsem se na něj a čekala, co hodlá dělat.
"Odsuň tu ruku, ať Ti můžu ten ručník položit na čelo."
"Jo, jo, jasně..." probrala jsem se ze zamyšlení.
"Tak, snad to bude lepší. Horečku nemáš, ani nic zlomeného. Jen ty ruce..."
"... budou v pořádku. Neboj. Nemusíš se o mě tolik starat." ztěží jsem se pousmála se zavřenýma kukadlama, tentokrát.
"Hele, já jen konstatuju, jasný?" zabručel.
"No jo. Vždyť jsem toho tolik neřekla, tak se hned neurážej."
"Neurážím. Teďka Tě ale nechám v klidu. Prospi se. Já..."
"... se vrátím zpět ke své nedopité flašce. Tos chtěl říct, že?"
"Ne. Asi půjdu na hlídku. Spi, nebo cokoli. Hlavně ale lež."
"Podívej, je mi fajn, zvládnu to. Měj se."
"Ty taky." vstal a šel ke dveřím.
"Mimochodem, kam že to šel Spike?"
"Do baru, kousek od hotelu. Proč?"
"Jen tak... a díky."
"Dobře" odešel dolů, zřejmě do kanceláře. Já se snažila usnout. Aspoň na chvíli. Kdyby to ale šlo, přes tu mizernou bolest celého těla.
Zavřela jsem oči a nedobrovolně začala přemýšlet o tom, co se mezi mnou a Spikem stalo v tělocvičně. Jeho ruce, rty, oči... to tělo, co jsem měla tak blízko a přece jen daleko. Nemohla jsem ho chtít, natož mít. Prostě nemohla a ani nemůžu. Stejně nevím, jestli někoho má. A co když tu budu muset zůstat ještě dýl, než předpokládala Will? Třeba bych... ale ne, to ne. Vyhnat takové myšlenky z hlavy. Klid. Spát. Spike... NE, SPÁT! Po chvilce jsem ale přece jen usnula.
***
Opatrně jsem otevřela oči.
"Kde to, sakra...?" promnula jsem si je, "Aha, už vím." zvedla jsem se z postele. Spike... musím ho najít, pomyslela jsem si a převlékla se do svého. Černý outfit jsem měla přece jen nejradši.
Seběhla jsem dolů. Ani jsem nevěděla jak, ale ten spánek mi udělal vážně dobře. Vyšla jsem z Hyperionu do studené tmy, pouliční lampy příjemně blikaly. Zapla jsem si bundu. Kde ten bar může asi tak být... zapřemýšlela jsem. Podívala jsem se doprava... a co jsem neviděla - asi o ulici dál blikala neonová tabulka, upoutávač na bar.
"Tak Nostalgy, jo?" pošeptala jsem si pro sebe, když jsem se před barem zastavila. Vypadá to na bar pro démony a podobně. Snad tam Spike bude. A když ne, aspoň si vynahradím ten včerejšek... pomyslela jsem si opět, opřela se do těžkých dveří a vešla dovnitř.
Jakmile jsem se do baru dostala, osazenstvo zavětřilo pohyb a veškeré tamější pohledy na mě utkvěly. Snažila jsem se jich nevšímat, což šlo docela těžko, zvlášť když jeden upír přidušeně zavrčel "Přemožitelka...". Doufala jsem, aby ho nikdo neslyšel.
"Oh, seš sexy, kotě..." uslyšela jsem za sebou hrubý hlas okořeněný perverzním nádechem.
"Hm, dík." odvětila jsem mu drze.
"Co si někam zajít?" šel za mnou až k barovému pultu.
"Sorry, s cizíma si to na potkání nerozdávám." odpověděla jsem klidně a sedla si na barovou židli.
"No, no, no... tak kočička vytahuje drápky. Copak Ti to udělá, hm? Jen se mnou pojď trošku bokem..."
"Tak na to zapomeň." On mě ale chytl zezadu kolem pasu a zavrčel mi do ucha.
"Pokud máš problém s ušima, klidně Ti pomůžu." odtáhla jsem se a stoupla si naproti něj. Vyskytl se mi pohled na světlovlasého upíra.
"Ne, to nemám. Chci si s Tebou prostě užít. Co je na tom špatnýho?"
"Co nechápeš na větě Já ne! ? Tak víš co, vysvětlím Ti to... ale trochu jinak!" z podvazku jsem vytáhla kolík a jedním rychlým pohybem z něj udělala kopeček prachu.
"To byl můj bratranec, ty čubko!"
"Vážně? A chtěl bys ho následovat?!" odvětila jsem do stínu chladně, odpovědi se mi však už nedostalo. Sama pro sebe jsem se usmála.
Otočila jsem se zpátky k barovému pultu.
"Přišla jsem se bavit, takže se budu bavit... a pro začátek, hmmm... pivo, prosím." sedla jsem si znovu na barovou židličku.
Barman kývl a v momentě se přede mnou objevil půllitr s pivem.
"Jo, tohle se mi líbí..." upila jsem s vyzývavým pohledem. Barman zvedl obočí.
"Copak by si slečna přála?"
"No," zamrkala jsem na něj nevinně (vypadal totiž moc dobře) , "jednu malou informaci."
"Neroznáším, sorry." pronesl suše a dál leštil skleničku.
Položila jsem před něj stožek dolarů. "Nenechám se odbýt. Jen malinkou..."
Postavil skleničku na polici, vzal peníze do ruky a začal je přepočítávat. "Slečinka si mě chce koupit 30 doláči? Hm, tak fajn. Mluv."
"Já věděla, že se domluvíme," doširoka jsem se usmála. "Sháním jednoho upíra. Vysoký, blonďatý, modré oči, černý kožený plášť. Je-" "Spike." řekl a pohodil hlavou ke stolku vzadu. Blonďák se tam bavil s pár upírama.
"Dík." posunula jsem k němu ještě desetidolarovku, stoupla si a odplula ladným krokem na balkon, odkud jsem na něj měla lepší výhled. Dostanu Tě, Williame Krvavý. Dostanu. Tomu věř. Jednou... proletělo mi hlavou a zadívala jsem se jeho směrem. Na chvíli jsem se zasnila, jaké by bylo s ním... Ne! Scarová, nad čím to, zatraceně, přemýšlíš? napomenula jsem se v duchu. Trhla jsem sebou v okamžiku, kdy jsem zpozorovala, že se díval na balkon přesně tam, kde jsem stála. Sakra, jen to ne... Nesmí si mě všimnout. Couvla jsem od zábradlí a odešla pryč. Prodrala jsem se davem a sešla dolů po schodech. Snad si mě nevšiml...
Ohlédla jsem se po place. Spike nikde. Nevadí, aspoň se můžu pobavit... zaposlouchala jsem se do rytmu hudby, která mně vábila, abych šla na parket a začala tancovat.
Poslechla jsem a jako zhypnotizovaná jsem vplula do davu na parket a začala se oddaně svíjet do rytmu.
Během chvilky se ke mně připojil hlouček upírů. Nechala jsem to být, v tu chvíli mi bylo absolutně všechno jedno. Jen jsem se nechala unášet proudem omamné muziky a toho, jak se na mě chlapci lepili.
Cítila jsem, jak je mé pohyby dokonale oblbovaly. Těšilo mě to. Chtěla jsem být jen svobodná. Bez zábran a... volná. Připadala jsem si jako hračka, kterou ani jeden z nich nemohl vlastnit. Každému jsem ze sebe přece jen něco dala. Dovolila jsem jim být mi co nejblíž. Víc ale ne, přitom však byli blízko až moc. Tak blízko na to, abych je cítila.
Najednou jsem kolem sebe zbystřila jemný vánek. Rychle jsem se stáhla zpět k baru a dopila pivo, které na mě čekalo. Pak jsem si objednala panáka. Dalšího. A dalšího.
"Hele, mladá, brzdi." ozval se barman, když mi podával čtvrtého.
"Mně... je... fajn." pronesla jsem přiopile a otočila se.
Zamrkala jsem naprázdno a zakuckala se.
"Co tu, do pekla, děláš?!" štěkl po mně blonďatý upír.
"Bavím se. Nemůžu snad? Tobě do toho nic není..." zamračila jsem se.
"Jo, to není, ale nemáš tu co dělat!"
"Přestaň se o mě starat!" kopla jsem do sebe dalšího panáka, "A teď, pokud mi to ovšem dovolíš, ráda bych se vrátila ke své činnosti na parketu." usmála jsem se drze a vykročila na plac, když mě chytl za paži.
"Mohl bys mě pustit?" podívala jsem se mu chladně do očí.
"Proč bych měl? Máš snad problém s tím, že Tě svírám za ruku? " přiblížil se.
"Nech mě, Spiku." nadzvedla jsem hlavu.
"Proč, lásko?"
"Spiku. NECH-MĚ. Je to moc složité na pochopení?" vysmekla jsem se mu.
"Fajn. Jdi," poodešel, "Ale věř, že si Tě najdu... a to už mi neutečeš." šeptl.
"Běž ode mě." přitom jsem chtěla naprostý opak. Vrátila jsem se na parket a zas začala svádět ty bezmocné upíry.
Věděla jsem, že mě sledoval, možná i žárlil... Když bude chtít, přijde sám. Já mu poslušnýho pejska dělat nebudu. Na to ať zapomene. I když... ze zasnění mě vyvedla známá vůně. Ucítila jsem jeho ledovou dlaň na svém boku, pak stehně. Bezmyšlenkovitě jsem se k němu přitiskla a chtěla víc. Jo, alkohol dělá divy.
Pro změnu začala hrát pomalá, za to mozky-vymývací písnička, co sváděla nejen k pohybu.
Otočila jsem se k němu čelem, položila hlavu na jeho rameno, chytla se ho kolem krku a víc se přitiskla... na efekt. Zamručela jsem spokojeně a dráždila ho. Hodně jsem ho dráždila.
"Kotě?" zavrčel.
"Mmm, copak?" zamručela jsem mu do paže.
"Když se na mě tak vrtíš," podíval se na mě, "co kdyby jsme odsud vypadli rovnou do mýho pokoje?" pozvedl mi palcem hlavu.
"Jdu... ale někam jinam, mám totiž žízeň. Jdu se napít." vyvlekla jsem se mu a odešla k baru, kde jsem si řekla o něco míchaného.
"Tady." položil přede mně barman sklenku s něčím, co připomínalo multivitamínový džus, vodku a krev dohromady.
"Díky." vytahovala jsem si peníze z kabelky, když se požadovaná částka objevila na pultu... ale ne ode mě.
"Je to na mě." objevil se vedle mě Spike, "A ještě pivo, Jessi." kývl k němu. Barman kývl zpět a otočil se k drinkům. Já jsem se podívala na blonďáka a napila se.
"Hm, dobrý je to." prohodila jsem k oběma upírům. Spike se ke mně otočil a s nevyřčenou otázkou si mě prohlédl odshora dolů.
"Co je?!" zeptala jsem se.
"Nic. Jen si příště obleč něco míň... odhalujícího."
"Fajn, vemu si to k srdci, ok?" zaironizovala jsem. Něco mi zavrčel na odpověď a já se jen vítězně zašklebila.
"Ta Tvoje holka je nějaká drzá, nemyslíš?" prohodil jen tak ledabyle Jesse.
"Ona není moje holka!" "Já nejsem jeho holka!" řekli jsme přiškrceně a zároveň.
"Fájn, já nic neřikám," naznačil dlaněmi odstup, "V tom případě Ti určitě nevaděj chlápci naokolo."
"Ani když zamrzne peklo." řekl chladně a koukl po baru. Yeah, jasně, že mi to vadí. Ale asi to před ní řeknu, ne, ty tupče?! Zkřivil obočí a Jesse se znovu uchechtl.
"Co je zas?" koukla jsem po nich. Š'távu jsem už měla z poloviny vypitou.
Oba se podívali na mě. "Nic." "Nic."
"Okey." sosla jsem tekutinu brčkem. Ti dva se pořád koukali. Zamračila jsem se na ně.
"Promiňte, ale jiný hadry tu nemám..." zkonstatovala jsem jejich pohledy.
"Jasně... v klidu." Spike se dál věnoval svému pivu.
"Na slovíčko, blonďáku..." šeptl k němu Jesse.
"Co?" broukl Spike.
"To kotě je sice sexy, ale je člověk. A tohle je démonní bar, takže..."
"... ji mám odvézt pryč?" dopověděl za něj.
"To neříkám. Ale pokud nechceš, aby byla na jídelníčku jako předkrm... i když mu tady už jednoho zakolíkovala. Já jen prostě nechci přijít o kšefty. Sorry, kámo." hýbl rameny.
"Yeah. Chápu. Zavedu ji do hotelu." kývl a dopil svůj půllitr.
"Kotě...?" otočil se. Já nikde.
"Angeline?!" rozhlédl se. Nic.
"Já tu holku zabiju!" zaklel a vyběhl na balkón. Rozhlédl se po celém parketě a kmital po něm očima, dokud mě nenašel. Jakmile zavětřil, okolo koho jsem se motala, zavrčel, seběhl schody a šel pro mě, aby mě odtáhl.
"Copak tu děláš, kotě?" přišel za mnou.
"Co by. Tančím." odpověděla jsem a dál se motala kolem hnědovlasého upíra. Spikovi se to zřejmě nepozdávalo, když mu vrazil.
"Co je, kurva?" otřel si prstem ret a olízl ho.
"Neohmatávej ji! A navíc, něco mi dlužíš, kamaráde... "
"A proč bych nemoh? Je snad Tvoje? Já? Tobě? Sorry, ale to bych si pamatoval..." dostal druhou.
"Přestaňte se mlátit!" zařvala jsem po nich. Nic. Sáhla jsem tedy po lepší možnosti - vytáhla jsem kolík.
"Vypadněte od sebe, nebo vás rozpráším!" málem jsem jednu schytala i já. Teď jsem se ale vážně naštvala, odtrhla od blonďáka hnědovláska a chytla ho ztěží za krk. Málem jsme si pozici vyměnili, ale ještě jsem ho stihla odhodit.
"Vypadni!"
"Proč, kočičko? Už se Ti nelíbím?"
"Běž, nebo poslední, co ucítíš nebude moje tělo, ale třísky!" nahnula jsem se k němu zlověstně.
"Tady mi rozkazovat nebudeš! Seš JEN ženská!"
"Jo, a ty upír. No a? Řekni mi něco, co nevím." pohodila jsem si s kolíkem.
"Jak udělat chlapa?" posměšně se zasmál.
"Jak tak po Tobě koukám, myslím, že mi to doposud šlo skvěle." spražila jsem ho.
"Půjdeš i na všechny čtyři?" sjížděl mě pohledem.
"Na to si raději zavolej některého ze svých. Nemám zájem."
"Ale vypadala jsi tak natěšeně..." hrál zklamání.
"Jistě, celá žhavá... "
"Ou..." hvízdl a olízl si rty.
"Už jsem to říkala jednomu před tebou. Copak chceš skončit stejně? To jste všichni upíři tak děsně nepoučitelní?" pohladila jsem ukazovákem špičku kolíku.
"Nechtěla bys to udělat i někde jinde?"
"Ne, dík, ty odporné prase!" zašklebila jsem se z nechutě. On zavrčel a vrhl se na mě. Já však jen ustoupila a on narazil do Spika.
"Tak jo, Nicku, vrať mi ty prachy a vše bude v pohodě." čapl ho pod krkem a přirazil ke zdi.
"Fajn, fajn..." zachraptěl a vyplivl trochu krve, pak se podíval na mě, "Ale tu děvku mi nech! Rád si na ní smlsnu, samozřejmě potom, co ji-" Spike mu vrazil znovu.
"Na to zapomeň, chlapečku!" štěkla jsem po něm vyděšeně.
"Klid, Angeline. Tohle," ukázal volnou rukou na Nicka, "není nic, čím by ses měla zabývat. Je neškodnej."
"Tak... dobře..." podívala jsem se Spikovi do očí.
"Běž za Jessem. Já si s to s ním vyřídím pěkně po staru."
***
"Nepůjdeme už do hotelu? Nechci tu už být..." zakňourala jsem opile.
"Proč? Mám chuť se pořádně semlet. Jestli po tom tak toužíš, můžeš jít i sama." ťukl sklenkou o bar a opilecky si odříhl.
"Fuj, no, Spiku!" zavrtěla jsem se na židli a děkovala stále vyhovující koordinaci.
"Klídek, kotě. A nehýbej se nebo upadneš." chytl mě za paži.
"Jsem v klidu a neříkej mi kotě..." namáčkla jsem se na něj, "Spikuuu... pojď-pojď se mnou... Prooosíííím..." zamrkala jsem na něj a rozesmála se.
"Vážně jsi v pohodě, zlato? Nevypadáš."
"Hm? Já... jsem... úplně v poho-hups, v pohodě." škytla jsem.
"Lásko..." zavrčel a rozesmál se.
"Co? Děje se něco? Ehm... vážně se mnou nepůjdeš?" zaprosila jsem očima.
"Jsi opilá. Ale já vlastně taky... teda, ne dostatečně, teoreticky. Když to vezmu takhle, stále mám výdrž. Nejsem opilej, ale chci se opít, takže bych měl pít. Hodně pít, abych... teda..." zatímco se Spikovi motal jazyk, já spadla na zem a on dostal krásný výhled pod mou sukni. Rozesmála jsem se znovu.
"Hupsí..."
"Co děláš tam dole? I když, co kdybys tam zůstala a..." Když jsem si všimla, kam se koukal, snažila jsem si co nejrychleji stoupnout.
"Perverzáku," utrousila jsem k němu a pokoušela se o to, rovně stát.
"Já jdu. Chci. Půjdeš se mnou?" koukla jsem po něm nevinně.
"No jo," vzdechl, "půjdu." hodil do sebe posledního panáka Bloody Mary, položil pár dolarů na pult a odešel se mnou ven...
"Ou... pomalu, pomalu..." reagoval na mé pletení nohou.
"Jo, jo..." spadla jsem do jeho náruče a podívala se mu do očí. Zase ten pohled jako ráno v kuchyni. Úplně stejný.
"Spiku..." zašeptala jsem jeho jméno, "... je mi zima." pustil mě, svlékl si plášť a podal mi ho.
"Na, obleč se."
"Díky." oblékla jsem si ho a šla směrem k hotelu.
"Za nic." kývl.
"Já... Chtěla bych se Ti omluvit. Chovala jsem se hrozně..." zamrkala jsem naprázdno, "Ah, asi začínám střízlivět..."
"Kašli na to, mazlíčku, ok?"
"Jo," odpověděla jsem tiše a vešla dovnitř.
Vyšla jsem s ním nahoru do patra, kde se nacházely byty a přešla ke dveřím od toho mého. Sundala jsem si jeho kabát, podala mu ho a vzala za kliku.
"Děkuju. Dobrou noc." pousmála jsem se na něj a chtěla vejít, když mě najednou chytly jeho ledové ruce. Sykla jsem tiše a snažila se blonďákovi vyvléknout.
"Nedělej to ještě těžší. Jsme oba opilí, načež nechápu, jak dokážu říct něco tak souvislého a-" umlčel mě polibkem.
Obmotala jsem mu ruce kolem krku a zacouvali jsme do ložnice. Zavřel za námi a jemně mě tlačil k posteli. Dopadli jsme na ni, zrovna když jsem mu rozepínala košili.
Tichounce jsem zasténala pod jeho vahou a konečně ucítila jeho chladný nahý hrudník. Mapovala jsem ho jak bříšky prstů, tak celými dlaněmi, on mi rozvazoval top. Když mi ho svlékl, uchechtl se.
"Co?" ten úšklebek mi prostě neušel.
"Nemáš podprsenku." políbil mě na krk.
"Ne." přisvědčila jsem a on mě pohladil po bocích. Zavlnila jsem se pod ním a pousmála se.
"Jsi sladká, víš to?" cupital prsty po mém bříšku.
"Uhm..." zachichotala jsem se a podívala se mi znovu do očí. Propaloval mě pohledem, v němž bylo poznat, že mě chce. A moc. Jeden nevinný sex. Jen jeden. Pak s Tebou stejně nebude chtít nic mít, protože zjistí, že jsi příšerná. Jen jeden...
Začala jsem ho líbat a svlékla jsem si sukni, kterou jsem hned skopla na zem. Koukl mi do očí a já kývla.
"Vím." odpověděla jsem tiše a začala mu pomalu rozepínat kalhoty, při tom jsem ho vášnivě líbala na rty, občas jsem ho kousla. On mě na oplátku pokousal taky a z boků mi začal opatrně stahovat kalhotky. Přivřela jsem oči a jeho kalhoty shodila na koberec.
Pohladila jsem ho po tváři a s nevysloveným Udělej to se mu podívala do očí.
"Počkej ještě..." zašeptal a sjel prsty od krku dolů. Zatímco mě jemně zkoušel, přerývavě jsem dýchala a snažila se zklidnit srdce. Neposlouchalo. Bušilo jako o závod.
"Spiku, prosím..." vzdychla jsem a semkla ho rukama kolem ramen. Poslechl a začal se do mě jemňounce bořit, jako bych byla porcelánová panenka a mohla se rozbít.
Zasténala jsem pod jeho nátlakem a podrobovala se každému jeho něžnému pohybu. Pak začal zrychlovat, jak jen mu to mé tělo dovolilo.
Každý jeho pohyb mi z úst vyrazil sten, dokud vše dokonale nezakončil. Prohla jsem se a podrápala ho na zádech.
"Promiň." omluvně jsem se na něj pousmála.
"Jsem zvyklý." spokojeně se usmál, políbil mě a přesunul se vedle. Lehla jsem si na jeho hrudník a jakmile na něj moje hlava dopadla, v mžiku jsem usnula jako mimino.
***
Protáhla jsem se a zašmátrala rukou vedle sebe. Opatrně jsem se překulila na bříško a rozlepila oči.
Byl tam. Ležel vedle a spal. Tak krásně nevinný a bezbranný.
Usmála jsem se a sehla k němu, abych ho políbila, když mě chytil.
"Bré ráno, mazlíčku." zazubil se.
"Mno, dobrý..." vyplázla jsem na něj jazyk.
"Chtělas mě políbit, co?" mrkl na mě.
"Nechtěla! Jen jsem se nahla, abych zjistila, jestli-"
"Jo, chtělas mi dát pusu." řekl samolibě.
"Tsss!" zamručela jsem a kousla ho do krku, "Hm, asi bychom měli vstávat." sedla jsem si a hned se chytla za hlavu. "Au..."
Okamžitě si sedl taky a objal mě. "V pohodě, lásko?" zeptal se starostlivě.
"Odkdy se staráš? Já myslela, že Ti jsem lhostejná..." vzala jsem si jeho košili a oblékla si ji.
"Včera si se opila. A my dva se spolu vyspali. Tohle je, myslím, dostatečný důvod."
"Ano, opila. Ano, vyspali... a asi neměli. Nejsem tady od toho, abych se bavila a užívala si.
Musím někomu zachránit život." stoupla jsem si a odkráčela do koupelny.
"Komu, ksakru?! Bručounovi?" uslyšela jsem ještě, než se za mnou zaklaply dveře.
***
Sešla jsem dolů po schodech, do Angelovy kanceláře a potichu jsem zaklepala.
"Dále." zabručel. Opatrně jsem otevřela a vešla.
"Ahoj..." pozdravila jsem, zaklapla za sebou dveře a přešla k němu.
"Nechceš s něčím pomoct?" podívala jsem se na něj, a až teď postřehla, že v ruce držel skleničku.
"Ani ne. Hmmm," zhluboka se napil, "Jak se má Peroxid? Líbilo se Ti to s ním?"
Vytřeštila jsem na něj oči, neschopná slova.
"Zapomnělas? Jsem upír, cítím ho z Tebe na míle daleko." zavrčel opile.
"Nechci se o tom bavit. Nepřišla jsem se hádat, chci Ti jen pomoct..."
"A s čím, prosím Tě? Chceš se mnou taky do postele?" ušklíbl se. Jako Angelus.
"Angele, přestaň. Jsi opilý. Proč tohle děláš?" snažila jsem se mu tu skleničku sebrat. Neúspěšně.
"Jo? Nevšiml jsem si... Proč? Jediný člověk, který mi kdy mohl pomoct, je pryč! Buffy je mrtvá a Ty se ptáš?! Nevíš, co to je trpět..."
Podívala jsem se mu do očí. Z těch mých začaly stékat slzy, ale setřela jsem je hřbetem ruky.
"TY si myslíš, že to nevím?! Že nevím, co je bolest? Tak se mi pořádně podívej do očí! Aspoň jednou!" zakřičela jsem na něj, otočila se na podpatku a za rázného prásknutí dveří jsem zmizela nahoře, ani jsem se na něj neotočila.
***
Vletěla jsem do pokoje a sedla si na postel. Naštvaná. Za moment se přede mnou objevilo už tak známé světlo... Willow.
"Ahoj," pozdravila mě, "Tak jak Ti to jde?"
"Co jak mi jde?" podívala jsem se na ni sklesle, "Myslíš to navrácení trvalé duše nebo Angela zbavit alkoholové závislosti? Hm," povzdechla jsem si nakvašeně, "na výbornou. Zatím se mi nepodařilo ani jedno. Teda, krom toho, že jsem se stihla opít a vyspat se Spikem."
"A... aha." Will se tiše posadila vedle mě.
"Nevím, jestli to dokážu." opět jsem si povzdechla.
"Ang, o tomhle jsme už mluvily. Dokážeš."
"Will, ale..."
"Žádné ale, Angeline. Jsi silná holka, věřím Ti a věřím v Tebe. A Ty bys měla začít taky." pousmála se.
Zhluboka jsem se nadechla a podívala se čarodějce do očí, "Kolik mám ještě času? Uhm, chci říct, uhm..."
"Klid, Angie. Vím, cos chtěla říct. Myslím, že už moc ne, já jen..." Zrzka ztuhla a podívala se ke dveřím.
"Co-co se děje? Will?" koukla jsem na ni, pak ke dveřím. Stál v nich sám pán Jsem-velkej-nevrlej-šéf.
"Asi Vás dva nechám o samotě." stoupla si a vytvořila bílé světlo, "Víš, co dělat. Věřím Ti, Ang." následně na to zmizela.
"Co tu děláš?" střetla jsem se s jeho pohledem.
"Neměl bych se spíš ptát já, co tu pohledávala Will?" zamračil se.
"Vlastně to souvisí s tím, co... Teď se tím nemusíš zaobírat. Tak, přišel jsi mi jednu vrazit?"
"Proč bych měl?" koukl se na mě a přišel blíž. Zavřel za sebou a opět jsem se stala objektem v jeho zorném poli.
"Co všechno jsi slyšel?" ani jsem se nepohla. Za to on si sedl.
"Nic, ale poznám, že jste mluvily o mně. Jen nevím proč."
"A co Ti mám říct? Nejsi náhodou Ty TEN stručný?"
"Jo, to jsem." polkl a stoupl si. Podívala jsem se mu do očí.
"Angele?"
"Ano?" pohladil mě po rameni.
"Řeknu Ti to. Doufám, že mě za to pak Willow neztáhne z kůže nebo Síly nezpálej na uhel. Já... posaď se prosím. A ještě než něco řekneš - ber mě vážně. Nic z toho, co Ti právě řeknu, jsem si nevymyslela. Jasný?" Kývl, ale pak se zarazil.
"Síly? Zmiňovala ses o Silách? Co..."
"Klid. Musím Ti prostě něco říct. Chci, abys to věděl, ano?" Opět kývl a já začala:
"Tak tedy... Víš, jsem 16letá holka, která má záliby jako většina teenagerů - miluju muziku, mužskou společnost, různé párty... své přátele, svou rodinu... ale byla jsem ze svého světa vytažena kvůli poslání. Já teda, chci říct... no, taky žiju v L.A. Ale v tom... opravdovém. Moje Los Angeles není jako Tvoje. Už jsem Ti to říkala při prvním setkání, vzpomínáš? Ale to teď není hlavní věc. Jsem tu proto, abych... prostě, byla jsem vyslána, abych Tě zachránila před Apokalypsou a navrátila Ti život. Budeš moct vyjít na slunce, užívat si čehokoli. Trvalá duše." dokončila jsem svůj monolog silným nadechnutím a vydechnutím. Trvalá duše. Opravdu to řekla? zamyslel se.
"Navrátit mi život? Jako... že budu člověk? Něco jako Shanshu?"
"No, možná na ten způsob..." pokývala jsem slabě hlavou.
"A Síly si se mnou opět hrají malé divadýlko pro pobavení. Jistě, tohle znám." odfrkl si.
"Angele, mohl bys mi... věřit? Já Ti nelžu."
"Ne, Ty mi nelžeš. To jen Síly... to je jedno." To jen Síly si mě vybrali pro další představení jako hlavního panáčka. Skvělé. >
"Co? Nechovej se zase jako bezmocný ztroskotanec... i s tím vším naokolo..."
"Vadí Ti to snad? Hele, nebude mě poučovat 16letá holčička, co neví o životě ani setinu..."
"Jistě. Velkej upír se projevil, co? A co já s tím, že je Tobě, pane Všechno-vím-všechno-znám-zhltl-jsem-celý-dějiny-světa, 250? Chováš se totiž hůř než 5leté dítě, a to už je fakt dost, protože tolik má moje ségra!"
"Pochybuju. To by nemohlo mít tu nejdražší whisky, kterou mám v kanceláři..." opáčil mi chladně.
"Oh, to byl tak hluboce sarkastický sarkasmus... velice mne zasáhl, pane Jsem-ještě-větší-mrzout-než-vypadám... " nepříčetně jsem se topila v jeho temném pohledu, zatímco on hrubě a vztekle vrčel.
"Co, upíre? Chceš mě uhodit? Kousnout? Zabít?! Tak si posluž..."
"Nemám čas zahazovat se s holčičkama..."
"Pfff, neříkej, že se mě bojí sám velký Angelus?"
"Nejsem Angelus!" v očích mu probleskla žluť.
"Vážně? No tak, co si to nalháváš. Ty JSI Angelus. A Angelus je Ty. Ty jsi jeho součástí, on tou Tvojí. Jste propojení, jste jeden. Myslíš, že jsem to nezjistila?"
Znovu zavrčel a vycenil zuby.
"Upírek chce kousat? Vrčením mě nezastrašíš, Angele. Já vím, kdo a co jsi. Nebojím se Tě." odhodlaně jsem se na něj dívala, i když alespoň špetka strachu ve mně byla.
Stála jsem těsně u něj a spoutávala ho svými šedo-zelenými studánkami. On mě propaloval pohledem, jenž připomínal hořkou čokoládu. Jak jsme si tupě hleděli do očí, ani jeden se nehnul ani o píď.
"Nezměnilas názor?"
"Ne. Ty nejsi strašlivý. Viděla jsem horší věci, Angelusi."
"Jsem Angel, sakra!"
"Ano, jsi. Ale Angelus je Tvé druhé já a dere se na povrch. Já to cítím, chlapče." zkousla jsem si spodní ret, On mě chytl za paže a přiblížil svůj upíří obličej blíž k mému. Páchl po alkoholu. Nevadilo mi to, byla jsem zvyklá od otce.
"Jo, je mou součástí. Ale ON je zlý. JÁ ne." pustil mě a odtáhl se.
"Oh, Angele. Nehraj si na někoho, kdo nejsi. Ředitel Wolfram&Hart a jede na straně dobra?" nadzvedla jsem levé obočí.
"A proč myslíš, že tu jsem? Proto, abych pro své uspokojení vraždil nevinné a popíjel rituálně jejich krev, nebo co?"
"No já nevím, TY jsi boss."
"Sakra, Angeline! Přestaň být tak strašně podezřívavá."
"Učili mě tak od malička. Prvně si proklepni, než začneš důvěřovat. Ze začátku jsem to nebrala vážně a dojela na to. Vidíš tohle?" ustoupila jsem a povytáhla si triko. Od břicha na levý bok se mi táhla obrovská jizva.
"Bylo to minulý rok. Měla jsem pár dní před šestnáctinama. Nedávala jsem si pozor a nějaké bojové umění mě nezachránilo. Ošklivě mě pobodali a tohle mi zůstalo." zhluboka jsem vydechla a tričko si shrnula.
"Teď mě poslouchej - chci Ti jen pomoct. Až to udělám, pak se naše cesty rozejdou a už mě nikdy neuvidíš."
"To není tak jednoduché, Angie."
"Ne? Tak to mě potom omluv, jdu do tělocvičny." otočila jsem se a odešla ven ze svého pokoje.
Angel zůstal stát jako opařený a ještě dlouhou dobu sledoval otevřené dveře.