Seděla sama na terase a tiše popíjela horký čaj. Venku byla docela zima, od pusy jí v rytmu dechu stoupaly bílé obláčky páry, ale dovnitř se jí nechtělo. Ani nevěděla proč. Cítila se tam… zvláštně. Možná trochu… stísněně.
Zavrtala se hlouběji do křesla a dopnula si mikinu až ke krku. Usrkla nápoje a skrz okenní tabuli se zadívala do vedlejší místnosti.
Tolik se na ně těšila.
Nebo si to jen namlouvala? Teď, když byli tady, po dlouhé době zase hned vedle ní, raději utíkala do ústraní. Proč? Proč si vybrala chlad a samotu, když měla jedinečnou možnost trávit Vánoce se svými nejlepšími přáteli? Neviděla je několik měsíců. Telefonovali si, psali e-maily, ale už to nebylo, jako dřív. Ne, že by se přestali mít rádi, v tomhle ohledu se vůbec nic nezměnilo, ale na každého z nich jakoby začínaly doléhat ztráty minulosti. Kdyby se vídali každý den, mluvili by o svých pocitech a teď by mezi nimi nehrála roli ta podivná citová bariéra. Přes e-maily a telefony si sdělovali všechny novinky, ale nemohli si pohlédnout do očí a vidět vše, co se za novinkami skrývá.
Buffy neměla možnost zpozorovat, že za rozchodem Will a Kennedy stojí něco víc, než pouhé nedorozumění. Nemohla se podívat na svou nejlepší přítelkyni a spatřit tak stále nehojící se prázdnotu v její duši. Prázdnotu, která tam zůstala po smrti Tary.
Stejně tak se tváří v tvář nesetkala s Alexem a nepoznala, že jeho bohémský život není jen „užíváni si mladého života“, jak sám tvrdil. Od pádu Sunnydale neměl ani jednu vážnou známost. Prý mu to tak vyhovuje. Opravdu? Vážně je pro něj samota ten nejlepší způsob života? Není to spíš tím, že se bojí další ztráty? Že to nechce prožít znovu? Nebo že by měl pocit, že dalším vztahem zradí Anyu?
Okenní tabulka se třpytivě zamlžila pod jejím dechem.
I Dawnie a Giles. Všichni tam byli. Všichni strojeně předstírali spokojenost a štěstí. Na Vánoce si přece nebudou kazit náladu.
Buffy to však nedokázala a raději utekla na terasu.
O zábradlí se tiše rozprsklo několik dešťových kapek. Zamračila se. Nemohlo by aspoň jednou na Vánoce sněžit? Skousla si spodní ret a podivně prázdným pohledem se zadívala do dálky. V očích se jí zaleskly slzy. Jednou sněžilo… vzpomněla si. Tenkrát, když… Zavrtěla hlavou a společně se slzami zatlačila zpět i svou minulost. Hluboko, hluboko do sebe. Ano, i ona hodně ztratila.
Někdy uvažovala nad tím, jak byly některé jejich chyby a ztráty zbytečné. Tolik by toho udělala jinak. Něco by změnila, ano, určitě by něco změnila.
Tiše popotáhla. Chci to vrátit.
„Fajn,“ ozvalo se v její těsné blízkosti.
„Aah!“ leknutím vyjekla, trhla sebou a spolu s proutěným křeslem se překotila dozadu. Její přemožitelské instinkty ji dokonale zradily. Vůbec si nevšimla, že někdo přišel!
Naštvaně se zvedla z podlahy a upřela na něj popuzený pohled.
„Kdo jsi?“ vyhrkla, zatímco si oprašovala kalhoty.
Mladý kluk, něco kolem osmnácti, s povýšeneckým úšklebkem na tváři.
„Neslyšels?“ zamračila se a sjela ho podezíravým pohledem. Nelíbil se jí. Vůbec se jí nelíbil. Pomalu jí začínalo docházet, že její přemožitelské instinkty nenesou žádnou vinu. Tenhle týpek se tu prostě zničehonic objevil.
Chvíli si ji měřil neproniknutelným pohledem. „Jsem tu na tvé přání,“ začal.
„Já jsem si nic nepřála,“ vypálila ostře.
„Chceš to vrátit,“ zkonstatoval suše.
Buffy ho probodla nedůvěřivým pohledem. Co je sakra zač?
„Řekněme, že ti to přání můžu splnit,“ usmál se samolibě.
Chvíli ho zamyšleně pozorovala. To určitě. „Proto jsi nepřišel,“ odporovala. Není přece hloupá. Musí v tom být něco jiného. Nebo aspoň částečně.
„Fájn,“ nevydržel její rentgenující pohled a znuděně se protáhl. „Ale zlej nejsem,“ zakroutil hlavou. „Možná trochu podfukář, ale zlej ne.“
„Takže co tu děláš?“ zopakovala nevrle. „Nepřišel jsi jen tak z vlastní vůle.“
„Máš pravdu,“ souhlasil. Pousmál se nad tím, jak je tahle přemožitelka prozíravá.
„Byl jsem poslán.“
„Super, to by mě nenapadlo,“ rýpla si ironicky. „Kým?“ chtěla vědět.
Mladík přimhouřil oči. „Vyššími silami,“ prohlásil významně.
Buffy pootevřela ústa, ale neřekla ani slovo.
Vyššími silami?
„Řekněme, že se jedná o odměnu za vykonané dobro,“ pokračoval a pobaveně sledoval, jak na ni jeho slova působí.
Chvíli stála, jako zařezaná, ale pak nabrala zpět svou jistotu a posměšně se uchechtla: „Po x letech si někdo všimne, že si zasloužím odměnu a… co?“ rozhodila rukama. „Mám z toho padnout na zadek? Ne, díky.“
„Jde o návrat časem,“ vypálil.
Zarazila se.
- „Chci to vrátit.“
„Řekněme, že ti to přání můžu splnit.“ -
Provrtala ho rentgenujícím pohledem.
Napětí v ní by se dalo krájet.
Musí v tom být háček. Vždycky se nějaký najde.
„Můžeš se vrátit, kam chceš, do kterékoli chvíle a změnit ji podle sebe.“
„A co když to dopadne daleko hůř?“ zeptala se tiše. „Co pak? Co když ta druhá současnost bude daleko horší?“ vyhrkla.
„Co na to říct,“ ušklíbl se pobaveně. „Snad jen… bůh s tebou.“
Vrhla se k němu tak rychle, že nestačil zareagovat. Pevně ho chytila pod krkem a prudce přirazila ke zdi.
„H… heej,“ zasípal popuzeně, jak se snažil nabrat dech.
Zblízka se mu zadívala do očí: „Tak proč mi to sakra nabízíš?“ vyjela na něj. „Myslíš, že jsem tak hloupá, že nás všechny odsoudím k smrti?“
Naštvaně ho pustila a poodešla o pár kroků.
„Fajn, tak jsem si trochu zavtipkoval,“ rozhořčeně si mnul narudlý ohryzek. „Kdo moh vědět, že nemáš smysl pro humor.“
„Ven s tím,“ poručila mu přísně.
„Měla bys mi být vděčná, že jsem sem vůbec šel. Nebýt toho, tak…“
„Hele, já se tě o to neprosila,“ nenechala ho domluvit. „Mám neodbytný dojem, že se těmihle návraty časem velice dobře bavíš. Ty neděláš službu mě. Děláš ji sobě. Tak ven s tím.“
„Pět možností. Víc nic. Pět šancí, jak si zajistit lepší život. Můžeš se vrátit na různá místa, do různé doby, ale po páté zkoušce… Konec. Pak už jen — jaký si svět uděláš, takový ho máš.“
Buffy přimhouřila oči a pozorně se na něj zadívala. Nic víc? Vážně to má být odměna?
Má mu věřit? Štval ji, to ano, ale svým způsobem jí byl i… tak trochu sympatický.
„Stačí pouhá myšlenka,“ vysvětloval dál. „Ani to nemusíš vyslovit nahlas.“
Stále ho zamyšleně pozorovala.
„Nenech se přemlouvat, kotě.“
„Neříkej mi kotě,“ sykla popuzeně, ale nemohla z něj spustit oči.
Jediná myšlenka? Jediná myšlenka změní minulost? Budoucnost…?
„No táák, přemožitelko,“ sjel ji přivřenýma očima a tiše se uchechtl. „Určitě moc dobře víš, co bys chtěla změnit.“
V hlavě jí zavířilo tisíce vzpomínek, až se jí zatočila hlava.
Co mám dělat?
Zdá se to být tak snadné, tak snadné…
Křečovitě se zachytila okraje proutěného křesla.
- Určitě moc dobře víš, co bys chtěla změnit. -
Ano, to vím…
Myšlenka padla na jeden rozhodující okamžik jejího života a on to zachytil…
Měla pocit, že se zvedl obrovský vítr, ale ve skutečnosti se jí ani vlásek nepohnul. V uších ji nepříjemně zahučelo a svět kolem ní se začal míchat do jedné neurčité barvy. Všechno se zatočilo. Pevně k sobě přitiskla oční víčka. Poslepu hmátla po zábradlí, ale už tam nebylo. Šum kolem ní utichl. Zvědavě otevřela oči.
Povedlo se to, uvědomila si překvapeně.
Bylo jí patnáct, seděla na schodech před Hemery High a užasle se rozhlížela kolem sebe.
Trhla sebou, když v dálce zahlédla Merricka.
Ne, on by tu přece neměl být. Chtěla to změnit!
Srdce se jí rozbušilo, když zamířil jejím směrem. Ustrašeně ho rentgenovala očima.
Ne, to ne…
Blížil se, už byl skoro u ní.
Ne, ne, ne!
Bez povšimnutí ji minul a pokračoval k dívce, sedící opodál.
„Melinda Potterová?“ vypálil na drobnou tmavovlásku.
„Ano,“ pípla poslušně a zvedla k němu své velké oči.
Buffy nasucho polkla.
„Potřebuji s tebou mluvit,“ pokračoval a probodával ji kritickým pohledem.
Melinda mu na to nic neřekla, a tak povídal dál: „Není moc času. Musíš jít se mnou. Tvůj osud tě čeká.“
Vykulila oči. Neměla tušení, o čem to ten chlap mluví. Ale automaticky se zvedla a s ústy dokořán ho následovala.
Buffy je sledovala se zatajeným dechem. To snad není možné, svraštila obočí a zírala na jejich vzdalující se záda. Jako ve zpomaleném filmu sledovala svého bývalého pozorovatele, jak si místo ní odvádí jinou dívku. Jinou vyvolenou.
Pomalu jí začínalo docházet, co se vlastně stalo. Vyšlo to… vyšlo to! Vykřikla v duchu, když se jí postupně ztráceli z dohledu. Nemohla tomu uvěřit. Hleděla za nimi s otevřenou pusou a se smíšenými pocity. Spolu s ním právě teď mizelo těch několik let bojů, ztrát, bolesti a utrpení. Bylo to tak snadné… Tak snadné změnit celý svůj život, svůj osud.
Žádné noční hlídky, dřevěné kolíky, ani pomluvy okolí. Odteď je normální dívkou, jejíž největší starostí budou známky z dějepisu. Může si dělat, co chce. A hned vyrazí… kam vlastně? Kam teď má jít? A co bude dělat?
Zamračila se a znovu pohlédla Merrickovým směrem. Byl pryč. Její poslání bylo pryč. Její život byl pryč. Pocítila záchvěv paniky. Stojí o to vůbec? Opravdu to takhle chce? Co z ní bude, když ne přemožitelka? Vždyť nic jiného nezná! Co se s ní stane?
Pomalu vstala a nejistě přešlápla na místě. Neměla tušení, co bude dál. Hlava se jí div nerozskočila zmatkem, který panoval uvnitř. Chvílemi dokonce měla nutkání rozběhnout se za tím nenáviděným chlapem a zahulákat na něj, že to ona, to ona je ta jediná… to ona je ta vyvolená!
Co má sakra dělat?
Angel, blesklo ji hlavou a očima zapátrala po autě se zatemněnými skly.
A opravdu. Píchlo ji u srdce, když spatřila pootevřené okénko. Úlevně se usmála a rozběhla k němu.
Zrovna na něj chtěla mávnout, když auto nastartovalo a začalo se otáčet.
Co to...? Zarazila se a zamračeně sledovala, jak se pomalu vzdaluje.
Angele! Chtěla vykřiknout, ale hlas se jí zadrhl v hrdle. Nevěřícně na něj upírala své velké zelené oči.
Proč odjíždí, copak mě nevidí?
A pak jí to došlo. Nejen její život je pryč. I její láska.
Hlava se jí zamotala, jakoby ji někdo udeřil. On přece nepřijel kvůli ní. Přijel kvůli přemožitelce. Nějaká obyčejná holka ho vůbec nezajímala. Co naplat, že měla chuť za ním utíkat. Co naplat, že ho milovala víc, než kohokoli jiného. Byla mu ukradená. Dnes v noci nebude sledovat ji, ale Melindu. Bylo jí na zvracení, když si představila, jak tu holku okouzleně pozoruje. Jak ji nenávidí. Angel je přece její! Vždycky byl.
Kdepak, zašeptal otravný hlásek v hlavě. Teď bude s ní, s Melindou!
To ne! Zvedla se v ní hysterie a srdce puklo na tisíce kousků.
Musí to napravit, musí něco udělat! Nedovolí, aby…
Ale svět kolem ní se z ničeho nic zatočil. Barvy se znovu promíchaly a vytvořily jednu šmouhu.
Prolétla jí podivná tlaková vlna. Předklonila se dopředu, dřevěný předmět ji však zabrzdil. Sykla bolestí a zabědovala nad naraženým čelem.
Opatrně se vzpřímila a rozhlédla kolem. Neměla tušení, co se právě odehrálo.
Stála uprostřed nějakého pokojíku, končetiny ochrnuté šokem.
Vlastně uprostřed jejího pokojíku.
Ve skutečnosti tady nikdy dřív nebyla, ale přesto se jí vybavovaly zřetelné útržky vzpomínek na tuto místnost. Byla dočista popletená.
Zaslechla klapot podpatků. Jen co se otočila tím směrem, dveře se rozlétly dokořán.
„Zlatíčko, kde jsi?“ vyhrkla drobná blondýnka a afektovaně pohodila hlavou. Celá místnost se naplnila jejím luxusním parfémem.
„Eh… h…“ vykoktávala Buffy a snažila se přizpůsobit nové situaci. Opatrně šoupla chodidly, aby se ujistila, že se vše kolem ní zase nerozplyne a ona se nepropadne kamsi do prázdna. Ale odkud sem přišla? Kam patří? Tady?
Dívka ji zmateně pozorovala.
„Carol?“ zkusila Buffy. Zamyšleně se podmračila, sama překvapená tím, že zná její jméno.
Samozřejmě, že patří tady.
„Je ti něco?“ starala se Carol, ale v jejím pohledu se nezračila ani špetka zájmu. Odevzdaně si sedla na postel, připravená na nezajímavou zpověď své kamarádky. Z kapsy vytáhla pilník na nehty a rádoby soucitně na ni mrkla: „Vypadáš nějak divně, puso. Měla bys se sebou něco udělat.“
Buffy se na ni zamračila.
„Tak je ti něco?“ opakovala otráveně.
Pomalu zavrtěla hlavou.
„Fajn,“ oddychla si. „Tak už na sebe hoď to úžasně drahé sako, méďo, a hni zadečkem,“ našpulila rudé rty. „Čeká na tebe testovací chlapeček číslo…“
„…dvacet osm,“ doplnila ji Buffy. Zarazila se. Dvacet osm? Já snad sbírám chlapy…? A opravdu, na nástěnce bylo připíchnuto několik mužských fotek se známkami od jedné do deseti. Proboha… vykulila oči.
„Ale pamatuj,“ zachichotala se Carol a potutelně na ni mrkla: „Pokud nedostaneš ten prstýnek s diamantem…“
„…žádné třetí rande,“ znovu dořekla místo ní a naučeným pozdravem bývalých školních královen si spiklenecky potřásly dlaněmi.
„Jasně,“ zašvitořila Carol spokojeně, otočila se na jehlovém podpatku a zabouchla za sebou dveře.
Buffy se za ní udiveně dívala. V mysli si znovu přehrávala poslední větu. Pokud nedostanu ten prstýnek s diamantem, žádné třetí rande…
No ano, samozřejmě, Charlie za moc nestojí, přiznala v duchu a šinula si to k zrcadlu. Upravila si vlasy a rty přejela rtěnkou.
Co to žvástá, vždyť vypadám úžasně, pomyslela si sebevědomě.
Málokterý mužský si ji zaslouží, to se musí nechat. Vlastně k sobě ještě nikdy žádného chlapa nepustila. Na co. Vytáhla z nich, co se dalo a pak už za nic nestáli. Hloupí nápadníci, co se dali oblbnout její krásou. Jako všichni ostatní. Měla snadný život. Mrknutí oka, sem tam nějaká přebytečná bankovka a dostala, co chtěla. Krása, luxus, obdiv okolí… To bylo vše, na čem záleželo. Už odjakživa. A po smrti maminky ještě daleko víc. Tenkrát zůstala úplně sama, a tak využila pár nablýskaných chlápků a za jejich postavení si koupila přízeň všech. Stala se populárnější, než kdy dřív.
Z pod okna se ozvalo troubení.
Už jdu, už jdu, narychlo hodila věci do značkové kabelky, přehodila přes sebe kožené sako a rozběhla se ke dveřím. Zašátrala v kapse, ale místo klíčů vytáhla zvláštní přívěšek. Vlastně to byl taky klíček, ale určitě nic neodemykal. Byla to jen ozdůbka, na níž bylo okrasným písmem vepsáno Tvoje dimenze. Buffy se na něj zaraženě zadívala. Tohle nebylo její, nikdy dřív ten klíček neviděla. Ale kde se vzal u ní v kapse?
Klíč mojí dimenze?
Klíč dimenzí?
Klíč… Dawn! Jakoby jí něco udeřilo, zavrávorala a chytila se za hlavu.
Dawn. Dawnie. Sestřička!
Ale já nemám žádnou sestru, svraštila obočí, jak se urputně snažila rozvzpomenout si.
Přiřítila se ke stolu a bleskurychle vytáhla papír s tužkou.
Začala rychle zapisovat: Dawn, sestra. Willow Ros... jak je to příjmení? R… Proboha, nepamatuju si to! Nejlepší kamarádka, čarodějka. X… Xan, Xen… Alexander Harris. Město, město… ehm… Přemýšlej! Sunnydale. Ano, to je ono. Sunnydale.
Co to ale je? Kde se vzala ta jména?
Proboha, nepatřím sem! Diamantový prsten? To přece nejsem já! Taková já nechci být! Změnila jsem se! Ale proč…? Co se to se mnou tenkrát stalo, že jsem se změnila?
Upíři, blesklo ji hlavou. Vylekala se nad tím slovem, znělo to tak… strašidelně, ale přesto jakoby cítila, že to k ní patří. Upíři. Zabíjela je. Ona byla… byla… přemožitelka! Jistě, je přemožitelka! Tak co dělá tady? Proč s nimi nebojuje? Proč tady trčí se svými povrchními kamarádkami a bandou tupých, bohatých nápadníků? Stejně nikdy žádného... Moment, hlavou jí probleskla další nezřetelná vzpomínka. Před očima se jí mihl muž, krásný, tajemný, celý v tmavém.
Křečovitě si přitiskla prsty ke spánkům.
Vzpomínku, aspoň jednu další vzpomínku! Prosím!
Urputně namáhala závity, ale nic…
Prosím!
Ona ho milovala, milovala ho a teď ani nezná jeho jméno!
Hystericky se chytila za vlasy a tvář zkřivila zoufalstvím.
Co tady sakra pohledává? Kde se tu vzala? V tomhle na povrchu pozlaceném světě, kde k nikomu nepatřila, kde ji nikdo doopravdy nemiloval a ona zase nemilovala je.
Co má dělat? Jak se vrátit zpátky?
Už vím, ten kluk! To všechno ten kluk, vítězoslavně bouchla pěstí do stolu a zhluboka nabrala vzduch do plic.
„Chci zpátky!“ vykřikla z plna hrdla. Neměla tušení, jestli to zabere, ale nic jiného ji nenapadalo. „Musím se vrátit, sem nepatřím!“
„Víš to jistě?“ ozvalo se těsně za ní. Vylekaně vyjekla a rychle se otočila. Postával tam s pobaveným úšklebkem ve tváři a spokojeně ji pozoroval.
V okamžik, kdy ho spatřila, rázem měla čistou hlavu.
„Ty zmetku!“ vztekle se rozpřáhla. Měla v plánu ubalit mu pořádnou ránu do nosu. Její ruka se jím však lehounce prohnala a narazila do zdi. „Au,“ zabědovala nešťastně. On se jen zlomyslně uchechtl.
„Nevaroval jsi mě, že na všechno zapomenu!“ naštvaně mu vmetla do tváře, zatímco si masírovala klouby.
„Nezapomněla jsi. Jen se ti promíchali dva světy a ty jsi v tom měla zmatek,“ uvedl na pravou míru. „Časem by se to mělo zlepšovat.“
„Fajn,“ sykla nabroušeně. Bylo to daleko složitější, než čekala. Takhle od základů změnit svůj život. Jak má poznat, co je správné?
„Takže opakuji otázku: Víš to jistě?“ ušklíbl se.
„Vážně se musíš ptát?“ povytáhla obočí. Vždyť zapomněla na svou sestru, na své přátelé, na Angela!
„Dostala jsi, co jsi chtěla,“ upozornil.
„Tohle jsem nechtěla.“
„Ne?“ protáhl přemýšlivě. „A nebojuješ s tím snad celý život? Se svým posláním?“
Mlčky sklopila hlavu. „Mýlila jsem se,“ špitla.
Nechtěla ztratit své přátelé a sestru. Nechtěla zapomenout na Angela. Svým způsobem nenáviděla svůj život, ale pokud to měla být cena za její blízké a za vzpomínky na životní lásku, pak to nemůže vzít zpět. Prostě nemůže.
„Takže pokračujeme?“ zajímal se.
Nebyla si jistá. Měla z toho špatný pocit. Samozřejmě, že tady nechtěla zůstat, ale má to zkoušet dál? Kdo ví, co se semele příště?
„No tak, nenapadá tě, kterých vzpomínek se chceš zbavit?“ napovídal ji zúčastněně.
Nejistě přešlápla.
Ano, moc dobře věděla, kterých vzpomínek se chce zbavit.
Znovu padla jediná myšlenka a ona už se ubírala zpět do své minulosti.

Pomalu otevřela oči. Nemusela se ani rozhlížet, bylo jí jasné, kde je. Srdce se jí rozbušilo o sto šest. Seděla zády k Angelovi a mlčky se opírala o jeho hruď. Byla dokonale promočená, ale on ji zahříval svým tělem, svou přítomností. Jemně otřela svou tvář o tu jeho a tiše vzlykla. Znovu byli tady, v jeho starém bytě. Byli si tak blízko… Vnímala jeho vůni, jeho objetí. Už ani nedoufala, že by se mohla ještě jednou takhle cítit. Takhle nádherně.
Ale proto tady není. Teď už ví, co všechno se díky jejich touze a vášni může stát. Jediný moment opravdového štěstí a všechno se zhroutí, jako domeček z karet. Ne, znovu se to nestane. Nedovolí, aby se stal Angelusem. Nedovolí, aby jí zničil život.
„Já...“ vyrušil ji tichounce z jejího rozjímání.
Pomalu se k němu otočila tváří v tvář a zahleděla se mu hluboko do očí: „Ty co?“
Na chvíli jakoby se zastavil čas. Vpíjeli se do sebe pohledem, když hlesl: „Miluju tě.“
Oči se jí zalily slzami a srdce divže nepuklo. Takovou dobu ho neviděla a i kdyby ano, vládlo by mezi nimi mnoho nevyřčeného. Spike, Cordelie, Darla, Connor, Nesmrtelný… A teď se ocitne zpět zrovna v téhle chvíli, dostane šanci prožít to znovu.
„Snažím se ovládnout, ale nejde to,“ pokračoval ve svém vyznání. I přes jeho sílu vypadal tak zranitelný…
„Já taky. A taky to nejde,“ přiznala popravdě. Celou tu doby, všechny ty roky. Zkřivila tvář potlačovaným pláčem. V jejím nitru se odehrával boj. Jen jeden polibek a dost. Aspoň jeden polibek, přesvědčovala vlastní svědomí a sama sebe ujišťovala, že dokáže couvnout.
Tiše vzlykla a naklonila se ještě blíž k němu. Jen kousek, chyběl jen kousek… Něžně se otřela o jeho ústa a celým svým tělem vnímala, jak jí vychází vstříc. Už zapomněla, jak krásné je cítit jeho rty na těch svých. A chtěla víc. Chtěla ho celého.
„Buffy, možná bychom neměli,“ ozvaly se v něm poslední zbytky rozumu a obav.
„Nemluv,“ zastavila ho, úplně stejně, jako tenkrát. „Jen mě líbej.“
Lehounce ho pohladila po tváři a přivinula se co nejblíže k němu. Tolik ji chybí. Každý, každičký den se jí stýská. Zajela mu prsty do vlasů a hladově se k němu tiskla. Cítila, jak se všechny jeho svaly napjaly a žádostivě ji obemkly. Zasténala, když jí jemně kousl do krku a rukou zabrousil pod mokré tričko.
Stejně tak on proti jejím naléhavým dotykům a polibkům nic nenamítal. Bůh ví, že po tomhle dávno toužil. Bůh? Jak se vůbec můžu dovolávat Boha, pomyslel si. On, který toho tolik zničil, on, který zabil nespočet nevinných lidí. Šířil kolem sebe jen hrůzu, utrpení a smrt. Všude, kudy prošel, zanechával jen bezvládná těla. A teď tady byl s dívkou, která byla ta nejčistší a nejobětavější osoba, jakou znal. S dívkou, kterou miloval víc, než si kdy dokázal představit. On, monstrum, miloval vyvolenou. Paradox, který je pomalu zahání do kouta a ničí. Cítil její lásku, touhu a vášeň. Cítil, že ho potřebuje. A on potřeboval ji. Chtěl ji vnímat každou částečkou těla, chtěl se v ní utopit.
Nenáviděl svůj proklatý život, nenáviděl sám sebe. A teď mohl prožít aspoň jeden jediný okamžik štěstí… Proč si to nedopřát?
Nevěděl, kam se tím řítí. Ona ano, přesto se nedokázala ubránit. Původně chtěla přijít o své nejhorší vzpomínky — o vzpomínky na Angeluse. Ale vždyť by tím přišla i o ty nejkrásnější. Přišla by o tu jednu jedinou… Vzala na sebe všechnu odpovědnost a jako sedmnáctiletá dívka se oddala své lásce. Poprvé a naposledy.
Jen jeden okamžik štěstí…
Opatrně ji přetočil pod sebe a něžně mapoval všechna zákoutí jejího těla. Byl omámený její vůní a rozrušený díky každičkému dotyku. Nikdy ho ani nenapadlo, jak krásné by to mohlo být. Darla možná byla profesionálka, ale tohle bylo něco jiného. Něco nepopsatelného, nesrovnatelného, nádherného. Chtěl umřít a zároveň věčně žít. Žít s ní.
Měl pocit, že snad zešílí.
Oddálil se od jejich rtů, aby jí mohl pohlédnout do očí. Okouzleně se zadíval do těch zelených studánek. Neviděl nic jiného, než čistou lásku. „Miluju tě,“ zašeptal znovu a odhrnul jí vlasy z tváře. Usmála se na něj a on byl… byl doopravdy šťastný!
„Buffy?“ vylekal se a přetočil na záda. Nitrem jakoby mu projel rozžhavený nůž. Okolím zaburácel hrom a temné prostředí pokoje pročíslo několik za sebou jdoucích blesků. Sípavě nasál vzduch a vystrašeně se posadil.
Něco ho děsilo, něco příšerného, ale netušil, co to může být!
Co se stalo? Co pokazil? Vždyť byl šťastný, tu malinkou chvilinku, kdy se zahleděl do jejich krásných velkých očí, byl doopravdy šťastný. Viděl v nich sebe. Poprvé za víc, než dvě stě let někde spatřil svůj odraz. Byl tam, mezi jejími řasami, leskl se na místě jejich slz, protože v tu chvíli pro ni existoval jen on. Někdo ho potřeboval… ne. Ona ho potřebovala, ona ho milovala a Angel byl… To je ono. To je ten problém. Vrah. Monstrum. Zrůda. On má přece trpět. On nemůže být šťastný. Nezaslouží si to. Nemá na to právo.
Venku zahřměla další rána.
Ne, to ne, vyděsila se Buffy. Křečovitě si k sobě přitiskla deku a bezmocně pozorovala svou lásku, jak se pomalu ztrácí pod náporem toho parchanta Angeluse. Věděla jsem to, vždyť jsem to věděla! Nepříčetně si nadávala a nebyla schopna odtrhnout od něj zrak.
Ano, věděla, ale přesto to nezastavila. Tvrdila, že by něco změnila? Že prý jejich chyby byly zbytečné? Nesmysl…
„Néééé!“ pročísl vzduch jeho hrůzostrašný řev. Teď už mu bylo jasné, co se to s ním děje, co ho tak děsí. To on… to on se dostává na povrch!
„To nééé,“ křičel zoufale a bezmocně se zhroutil na zem.
Buffy naskočila husí kůže. Po tvářích ji stékaly studené slzy strachu a rozechvěle dopadaly až na kolena, hystericky přitisknutá pod bradou. Jak je vůbec možné, že ji jeho volání tenkrát neprobralo? Prožíval muka a ona si klidně podřimovala a snila o jejich nádherné budoucnosti. O budoucnosti, která je nemožná.
„Buffyyy!“ vykřikl její jméno a trhaně nadzvedl hlavu.
Probralo ji to ze strnulého, křečovitého sedu a přispěchala k němu.
Poklekla těsně vedle něj a položila si jeho hlavu do klína. „Promiň,“ zašeptala. Je to její vina!
Třásl se po celém těle. „Promiň,“ vzlykala zoufale, hladila ho ve vlasech a líbala na čelo. Prosím tě, odpusť mi to!
Nevnímal co mu říká, neuvažoval nad tím, proč se mu omlouvá. Viděl jen její oči. Oči, ve kterých zahlédl svůj odraz…
Angelus, ne!
Chvějící se rukou ho znovu pohladila po tváři, ale on ji pevně chytil za zápěstí a přitáhl ještě blíž k sobě.
„Běž, utíkej,“ zašeptal a snažil se ji odstrčit, snažil se ji zachránit.
„Ne,“ rozplakala se ještě víc a znovu ho políbila na čelo. „Ne, nikam nejdu,“ vzlykala, „nenechám tě tu.“
Zaburácel hrom.
„Běž!“ vyjekl zoufale a vší silou, která mu zbývala ji odhodil stranou. Buffy odletěla několik metrů a narazila do zdi. S téměř vyraženým dechem se rozkašlala a s bolestným syknutím se přetočila na bok.
Pohledem vyhledala Angela, ale… už tam nebyl. Místo něj se ve výšce tyčil Angelus a samolibým úšklebkem ve tváři si ji měřil od hlavy až k patě.
Blesk, hrom, blesk.
Ztuhla. Okolím projel mráz.
Pomalými kroky došel až k ní. Chvíli ji zamyšleně pozoroval, potom vyšvihl nohu a pořádnou ranou ji nakopl do břicha.
„Přemožitelka,“ zkonstatoval a společně s dalším hromem zaburácel jeho zvrácený smích.
Buffy se znovu rozkašlala a zoufale zavřela oči. Ne, prosím ne, neubližuj mi…
Další rána do boku.
Před očima jakoby se jí začal odvíjet film.
Viděla Angeluse, viděla svou mrtvou spolužačku, proměněnou v upíra.
Surově ji vytáhl na nohy a přirazil ke zdi. Nasadil upíří obličej a zavrčel těsně u jejího ucha.
Viděla vyděšenou Willow a zoufalého Gilese.
Vtiskl ji tvrdý polibek, který zakončil bolestným rozkousnutím jejího spodního rtu.
Viděla Acathlu, viděla klečícího Angela, viděla otvírající se pekelnou bránu.
- „Co se děje?“
„Shh, o to se nestarej.“
„Miluju tě.“
„Miluju tě. Zavři oči.“ —
Viděla jeho zoufalý, zmatený pohled, viděla meč zabodnutý v jeho hrudi.
To ne, znova ne!
Meč, který do něj zabodla ona.
Ne! Nedovolí, aby se to opakovalo!
Otevřela oči a nenávistně se zahleděla do těch jeho mrtvých, žlutavých.
Znovu ne…
Razantně ho od sebe odkopla a hned na to mu ubalila další ránu do obličeje. Posměšně se uchechtl a bez meškání jí to vrátil.
Zatímco bojovala se svým největším nepřítelem, hlavou jí proudila jediná myšlenka. Musím najít Willow a Gilese, musím…!
Po několika vteřinách se však svět kolem nich opět nepříjemně promíchal a ona se zničehonic ocitla zpět na terase.
Seděla v křesle a v ruce třímala šálek horkého čaje.
Zvědavě se zadívala dovnitř.
Nic se nezměnilo? Nezastavila ho?
Zahlédla Alexe, Dawnie, Gilese a… Proboha! Vyskočila z křesla a rozrazila terasové dveře. Hluk, který způsobila, vyrušil všechny uvnitř. Vylekaně se napřímili a sjeli ji tázavým pohledem. A ona… nemohla spustit oči z Jenny Calendrové. Dlaní se opírala o Gilesovo rameno a v druhé ruce třímala nějakou knížku.
„Buffy, jsi v pořádku?“ optala se starostlivě a trochu se podmračila.
Nasucho polkla. „J-já… jo, jsem v… v pohodě,“ vykoktávala zmateně a nevěřícně na ni zírala.
Zvládla jsem to. Zastavila jsem ho.
„Jen… jen si musím na chvíli odpočinout,“ konečně od ní odtrhla zrak. „To je ono, musím si… odpočinout,“ špitla a zamířila do svého pokoje. Ve zmatku si ani nevšimla Dawnina zasmušilého pohledu.
Sedla si na postel a schovala tvář do dlaní. Byla hrozně zmatená. Vzpomínky se jí míchaly jedna přes druhou a zase se ztrácely. Chvílemi nevěděla, kterým má věřit, které jsou pravé, které nové.
Ano, našla je. Našla je včas a vrátili Angela ještě ten samý den.
A vzpomínky na Angeluse byly jen mlhavými neurčitými záblesky. Žádné pronásledování jejich nejbližších, žádné mrtvé spolužačky nebo rybičky navléknuté na šňůrce. Tohle všechno bylo pryč. Nemusela zabít lásku svého života, neutekla do L.A., neprožila všechny ty hrůzy, které ji Angelus přichystal.
„Auvajs,“ sykla bolestí, zvedla hlavu a zamračeně se zadívala na své zápěstí. Pocítila na nich řezavou bolest. Měla tam droboulinké jizvičky, které jakoby se samy zarývaly hlouběji a hlouběji. Kůží začala prosvitat krev. „Co to…?“ vylekala se. Po levém předloktí jí pomalu stékala rudá kapka. Vyjekla.
„Buffy?“ nakoukla Dawnie do dveří. „Co se… aha,“ zarazila se, když si všimla jejího pořezaného zápěstí. „Už zase?“ sjela ji překvapivě chladným pohledem a odevzdaně otevřela šuplík. „Zvládneš to sama,“ hodila po ní obvazy. „Máš v tom praxi,“ řekla dutě.
„Dawn, co to povídáš?“ nechápala Buffy. Něco se tu děje.
„Buffy, já už nemůžu, copak to nechápeš?“ vmetla jí do obličeje a sesula se na postel. „Už to nevydržím,“ vzlykla a skryla si tvář do dlaní. „Je to pořád dokola.“
„O čem to mlu..?“
„Proč si myslíš, že Willow nepřijela?“ nenechala ji domluvit.
Buffy se zarazila. No jasně, Will tu není.
„Už nemohla vydržet ty tvoje výčitky.“
Cože?
„Víš, možná by bylo lepší, kdyby se ti to konečně povedlo,“ prskla nenávistně, vyskočila z postele a zabouchla za sebou dveře.
Buffy stála, jako zmražená. Nechápala to. Přece si nemyslí, že se chce zabít? Proč by to dělala?
No ano, nechci tu být, promluvilo její druhé já. V nebi bylo daleko lépe. Sehnula se k zemi a popadla zakrvácený nůž. Zřejmě ho před chvíli upustila. Okouzleně ho svírala mezi prsty. To ostří kovu ji podivným způsobem uklidňovalo. Stiskla ho a… vytřeštila oči a zbraň znovu sklouzla na podlahu. Vrátila se první Buffy. Bylo to, jako zápasit sama se sebou. Se svým druhým já. Druhým já, které nechtělo dál žít. Ten nůž, ten nůž ji tolik lákal…
„Ukaž se!“ křikla výhružně a se sebezapřením odvrátila oči od ležící zbraně.
V tu ránu byl tam.
„Co se to tady děje?“ vyjela nasupeně.
„Tak se snaž trochu přemýšlet, přemožitelko,“ ušklíbl se. „Teď, když jsem tu, bys měla mít jasno. Měla bys bez problému rozeznat vzpomínky na své dva životy. Tak se zamysli,“ v očích mu nebezpečně zajiskřilo.
Vrhla po něm nahněvaným pohledem, ale potom ho poslechla.
„Jako bych se nesmířila se svým návratem,“ uvažovala nahlas. „Byl to sice těžké, ale nakonec… Co se tentokrát stalo jinak? Proč jsem to nepřekousla?“ mumlala si pro sebe a přemýšlivě svraštila obočí. „Byla jsem na dně, ale pomohl mi…“ zarazila se. Vyděšeně vykulila oči kamsi do prázdna.
„Spike,“ dořekl za ní, opřel se o zeď a založil ruce. Vypadal, že se dobře baví.
Buffy naprázdno pohnula rty, ale nevydala ani hlásku. Spike.
Neviditelné jehličky začaly drásat její nitro.
Spike.
„J-já,“ vykoktala potichounku. „Já ho… zabila,“ hlesla neslyšitelně. Sama se nad tím nevěřícně zamračila. Zabila? Do očí se jí nahrnuly slzy. Zabila jsem Spika!
„Nebyla jsi sama, vzpomínáš?“
Rty se jí zachvěly. Jak to mohla udělat?
Mlčky hleděla do dálky a snažila se vzpomenout si. Nebo by raději neměla?
„Tvůj drahý Angel ti pomáhal. Starosti s Angelusem ti sice odpadly, ale byl to právě Spike s Drusillou, komu se podařilo otevřít Acathlu.,“ promlouval zaníceně. Jeho slova proudila kolem ní, ale jakoby je slyšela jen z obrovské dálky. Tyhle detaily už nic neznamenaly. Jediné podstatné bylo, že… že zabila Spika!
„No jo, neměla jsi tenkrát moc velké výčitky,“ pokračoval ve svém výkladu, „ale víš… zahubila jsi jedinou osobu, kterou jsi po svém návratu z nebe mohla snést. Bez Spika jsi neměla nikoho…“
„Nikoho, kdo by mě vyhrabal ze dna,“ doplnila tiše a mlčky si otřela slzy, co jí stékaly po tvářích.
„Přesně tak. Osvětluju ti to pro případ, že bys v hlavě měla pořád tak trochu zmatek.“
Zabila Spika. Nedala mu možnost stát se lepším.
Nikdy nebyl nic víc, než nestvůra. Kvůli ní… Vždyť zachránil svět, zatímco teď… Moment! Vyděsila se podruhé.
Pomalu k němu pozvedla uplakané oči, plné strachu.
Pálila ji otázka, ale bála se ho zeptat. Tolik se bála, že její domněnka je správná!
„Kdo mi pomohl s Prvním?“ špitla a vystrašeně se pověsila na jeho rty.
Zacukaly mu koutky. Měl sto chutí se rozesmát, tohle byl pro něj balzám na duši, ale špetka taktu, kterou vlastnil, mu v tom bránila.
„Hádáš správně, přemožitelko,“ vpil se do ní pohledem a pozoroval, jak se z jejich očí rázem vytratilo veškeré světlo. „Neposlala jsi ho zpátky do L.A. Tenkrát měl odejít kvůli Spikovi, ale teď jsi k tomu neměla důvod. Žádný Spike nebyl a bojovník, jako Angel, se ti proti Prvnímu víc než hodil. Znáš to, šampión. Potřebovala jsi šampióna. Takže jsi mu navlekla tu blyštivou tretku, chytila ho za hořící ruku a špitla, že ho miluješ. Narozdíl od Spika ti to Angel věřil, když se pomalu rozpadal v prach.“
„Vrátil se? Vrátil se tak, jako Spike?“ vyhrkla roztřeseně a snažila se zachytit poslední naděje. Připadalo jí to, jako věčnost, než pomalu sklopil zrak a zadíval se na podlahu. Věděla to dřív, než suše prohlásil: „Ne.“
Buffy si rukama zakryla ústa a vystrašeně těkala očima po místnosti.
Zatočila se jí hlava.
Je mrtvý? Angel je mrtvý? Slzy se jí řinuly po tváři, když před sebou zahlédla jeho zářící obličej.
- „Tak běž už, Buffy, běž!“ pobízel ji netrpělivě a snažil se vštípit si do paměti každý záhyb její tváře. Nechtěla odejít, ne, chtěla umřít s ním! To ona ho dostala do téhle bitvy, to ona si měla navléct ten šperk!“ -
„Kromě toho bys měla vědět, že v L.A. jsou na tom mizerně. Bez Angela jsou ztraceni. Nechci se do toho plést, ale svět je na tom stále hůř a hůř. Možná jsi mu dala víc přemožitelek, ale Wolfram & Hart…“
„To stačí,“ spěšně ho přerušila a narychlo se vysmrkala.
„Ještě pořád mám tři možnosti. Tady nezůstanu. Prostě mě vezmi jinam, jasné?“
On se však ani nepohnul. Jen na ni zamyšleně hleděl.
„Na co čekáš?“ vyjela netrpělivě.
„Rozmyslela sis to dobře?“ přimhouřil oči.
„Tady si nemám, co rozmýšlet.“
„Nakoukni ještě na chvíli do obývacího pokoje,“ poradil ji a koutky mu znovu zacukaly.
Buffy si ho změřila podezíravým pohledem. O co mu sakra jde?
„No tak, udělej, co říkám,“ popohnal ji.
Odebrala se tedy ke dveřím. Pootevřela je a přes chodbu nakoukla do těch protějších. Srdce se jí rozbušilo a spadlo kamsi do kalhot. Úplně na ni zapomněla. Jenny seděla Gilesovi na klíně a hlasitě se smála nějakému vtipu. Buffy bezmocně zkřivila tvář. Giles byl tak šťastný, nikdy ho takhle neviděla!
Ale oni jsou mrtví.
Jenny nikdy neodešla.
Angel… Spike…
Giles, rodina, možná nějaké děti.
Její dvě lásky, dva věční bojovníci…
„Nechci tady zůstat,“ řekla pevně.
„Jsi sobecká,“ nemohl si odpustit krutou poznámku. „Podívej se na ně. Jsou šťastní.“
Buffy píchlo u srdce a se slzami v očích se na ně znovu zadívala.
Angel a Spike…
Ne, nemohla jinak.
„Sám si říkal, že v L.A. Angela potřebují. A já… já ho taky potřebuju. A Spika taky,“ hlesla.
Oni dva tady přece mají zůstat napořád. Oni nemají zemřít. Nesmrtelní bojovníci… Jsou její stráž, její jistota. Kdyby nastala chvíle, kdy už jí nikdo jiný nezbývá, oni tady mají být. Oni ji nemají opustit. Nikdy.
„Kromě toho Will…“
„Will odešla jen kvůli tobě.“
„Protože jsem nešťastná. Protože jsem to bez Spika nezvládla.“
„Mohla by ses víc snažit…“
„Ne!“ přerušila ho rázně. „Takhle to nechci,“ dodala podstatně tišším hláskem.
„Fajn,“ vzdal snahu a odevzdaně se od ní odvrátil. Stejně mu na tom nezáleželo.
Pomalu vyšla z pokoje a zamířila do obýváku. Všichni přítomní na ni upřeli zvědavý pohled. I Dawnie se nadzvedla na loktu. Ale Buffy si jich nevšímala. Měla oči jen pro Jenny. Nešťastně došla až k ní. Po tváři ji začaly stékat nezadržitelné slzy. Popotáhla a semkla roztřesené rty. Natáhla chvějící se ruku a jemně, jen jako vánek, ji pohladila po tváři. Obličej zkřivila pláčem, když se dotkla její kůže. Vážně tam byla, existovala, nebyl to jen nějaký hloupý přelud. Jenny tam stála z masa a kostí a zmateně ji pozorovala.
„Promiň,“ špitla Buffy a hlasitě vzlykla. Nemůžu jinak.
Smutně se usmála na Gilese a setřela si poslední slzu. Potom se svět znovu zatočil a ona se řítila do jiné doby.

„On riskoval všechno,“ vyčítal jí Alex a snažil se přivést ji k rozumu. „A ty ho necháš odletět jen kvůli tomu, že nemáš ráda ultimáta?“ podivil se nevěřícně.
„Ne, nenechám,“ vyhrkla spěšně a vyřítila se z místnosti.
A tahle chvilka navíc mi k tomu postačí.
Pelášila, co jí nohy stačily. Přeběhla jednu ulici, druhou, napříč třetí… Míjela domy a obchody, nevšímala si lidí, co na ni zvědavě pokukovali. Hnala se za jediným cílem. Stihnout Rileyho. Vběhla do lesa a utíkala k místu, odkud měl odstartovat vrtulník. Drala se mezi stromy, pomalu jí docházel dech, ale nevzdávala to. Ona to stihne a Riley tu zůstane s ní. Věřila tomu. Mezi keři se zablýskla kovová konstrukce helikoptéry. Vrtule už se začaly pomalu otáčet, ale Buffy zahlédla Rileyho, jak stále postává venku a smutně hledí do země.
„Riley!“ vykřikla z plných plic. Byla příliš daleko, ještě ji nemohl slyšet. Běžela dál. Riley se pomalu odvrátil a zamířil ke Grahamovi. „Riley!“ zkusila znovu.
Překvapeně se otočil. Srdce mu poskočilo radostí. Nevěřil tomu, myslel si, že ho nemiluje, že pořád myslí na Angela. A ona mu teď utíkala vstříc. Měl co dělat, aby zadržel slzy, tolik
ho dojala.
Se zarudlými líčky se zastavila těsně u něj a udýchaně se předklonila. „Tak… jsem… to… zvládla,“ vydávala ze sebe přerývaně a snažila se popadnout dech. Pozvedla hlavu a spokojeně se na něj usmála. Riley ji okouzleně pozoroval, neschopen něco říct.
„Riley!“ upozornil Graham na nastartovaný vrtulník. „Riley, letíš s námi?“
„Ne,“ hlesl bez zaváhání, aniž by odvrátil zrak od Buffy.
Graham po nich vrhl pochybovačným pohledem, potom zatáhl dveře a nechal je napospas jejich druhé šanci.

Vylekala se, když postřehla, že nesedí zpět na terase, jak předpokládala.
Místo toho byla uvelebená na gauči a sledovala nějaký film. Sama. Odkryla deku a šla se porozhlédnout. Neznámý a přesto matně povědomý dům. Byla jen otázka času, kdy si rozvzpomene na svůj nový život. Nezbylo, než čekat a prozkoumávat okolí. Oddychla si, když na záznamníku objevila vzkaz od Willow, že všichni dorazí až ve čtvrtek. Nemohla si přesně vzpomenout, co se vlastně ve čtvrtek bude dít, ale nejspíš nějaké povánoční setkání. Hlavní bylo, že jsou všichni v pořádku.
Nadskočila, když se ozvalo prásknutí dveřmi.
Dovnitř vtrhl Riley.
„Ahoj zlato,“ pozdravila ho zvesela a vyšla mu vstříc. Riley se vyjeveně zastavil uprostřed místnosti. Pozdvihl obočí a nechápavě na ni zazíral. Oslovení zlato ho poněkud vyvedlo z míry. Buffy to postřehla a okamžitě znejistěla. Něco je špatně. Zase.
Riley se zhoupl v kolenou a pobaveně si odfrkl. Usoudil, že si z něj utahuje. Odhodil bundu na křeslo a vyrazil k ledničce. Cestou omylem přibral židli, ale hlavu si s tím nelámal.
Buffy se zamračila. Je opilý? Nevěřícně sledovala, jak se snaží zaostřit pohled a rozpoznat tak tu pravou štangli salámu. Podepřel si bradu o otevřená dvířka ledničky a divže nezačal klábosit se salátem.
Buffy sebrala odvahu a tiše se zeptala: „Stalo se něco?“
Riley vytřeštil oči, kousek vysočiny mu vyletěl z pusy a s plesknutím dopadl na podlahu. Nevěřícně hleděl na zelenou hlávku salátu v domnění, že právě promluvil. Pozvedl ukazovák a s elegancí bývalého člena Iniciativy do něj zkoumavě zašťoural.
„Riley,“ rozhořčila se Buffy a uchopila ho za paži. On se jí však zamračeně vymanil a šel sledovat zprávy. Buffy ho zaraženě sledovala. Tak tohle má být ten její spokojený život? Takhle teď tráví své dny? Někde v koutku nitra v ní začalo hlodat zoufalství a bezmoc. Takhle to přece nemělo být, takhle to nechtěla!
Mlčky si sedla na jednu z kuchyňských židlí a nešťastně skryla tvář do dlaní. Trpělivě vyčkávala, až mu skončí zprávy a budou si moct promluvit.
Když asi po dvaceti minutách vstal a odporoučel se do ložnice, vydala se za ním.
Postřehla, jak se prkenně napřímil, když zaslechl její kroky a klapnutí dveří.
Odložil tričko, které držel v ruce a dlaněmi se opřel o prádelník. Vše nasvědčovalo tomu, že se chystá vážný rozhovor. Rozhovor, na který čeká už několik měsíců.
„Riley, co se to s námi stalo?“ začala přiškrceným hlasem.
Ušklíbl se. Přesně tuhle otázku očekával. Co že se to s nimi vlastně stalo…
„Já nevím, Buffy. A muselo se něco stát?“ otočil se tváří k ní a vpil se do ní pohledem. Možná začal trochu útočněji, než měl původně v úmyslu.
Buffy se ošila. Na nějaké hádanky a šifry neměla náladu.
„Copak… Copak už se nemáme rádi?“ zeptala se přímo. „Už se… nemilujeme?“ Zvláštní, jak těžké pro ni bylo vyslovit to slovo. Tak… nepřirozené.
Riley si všiml její odmlky.
„A tys mě někdy milovala?“ uchechtl se, ale jeho oči křičely bolestí.
Vždyť jsem dostihla ten vrtulník, to ti nestačí? Pomyslela si. Proč by to jinak dělala?
„Tak milovala?“ zopakoval a rentgenoval ji pohledem.
Buffy to nevydržela a odvrátila se. Tak tím to je? Nebyla schopna dát mu, co chtěl? Měl tenkrát pravdu? Že prý ho nikdy nepotřebovala? Že se mu neoddala? O tom to je? A ona si bláhově myslela, že stačí chytit helikoptéru.
Panebože, přitiskla si dlaně k ústům. Ona ho… zničila. Zničila mu život. Předstírala, že ho dokáže udělat šťastným a místo toho je z něj jen hromádka neštěstí. Bylo ji špatně když si vzpomněla, jak krásná a slibná byla jeho budoucnost se Sam. To ona byla žena jeho života a Buffy ho odsoudila k tomuhle přežívání. To její vinou se ti dva nikdy nepotkali, to kvůli ní teď Riley nenávidí svůj vlastní život.
„Tak proč si sakra nejdeš za tím svým Angelem?“ zahulákal a vytrhl ji z myšlenek. „Proč tu ještě pořád jsi?“ rozhodil rukama. „Vždyť i pro to ubohé monstrum Spika jsi měla větší slabost, než pro mě!“
„Spike není monstrum,“ zastala se ho automaticky, aniž si plně uvědomila dopad svých slov.
Riley zrudl, jako rajče. Vypadalo to, že mu každou chvíli začne z nosu funět pára.
Popadl hrnek s úmyslem mrštit jím o zeď a aspoň trochu si tím ulevit. Buffy se instinktivně přikrčila. Riley ho chvíli nerozhodně třímal v ruce a propaloval ji přivřenýma očima. Potom ho položil zpět na stolek takovou silou, že se stejně nakřápl. V očích mu zablesklo, otočil se ke dveřím, odstrčil ji stranou a vší silou je za sebou zabouchl.

Seděla zpět na terase, ještě smutnější, než předtím. Nevěděla, jak se sem dostala, ale ani ji to nezajímalo. Průvodce nejspíš pochopil, že potřebuje čas na vzpamatování.
A tak tady tiše bloumala.
Nejde to. Jak byla bláhová. Prý že by spoustu věcí udělala jinak a pak by se měla líp. Byla by šťastná. Šťastná… Zamračila se nad tím slovem. Byla vůbec někdy šťastná? Znala význam toho slova? Myslela si, že za všechno může její poslání. Aspoň to měla na co svést. Je přece přemožitelka a ty na svůj osobní život nemají nárok. Nebo ho přinejmenším neměli, dokud nezměnila pravidlo jediné vyvolené. Změnila svět a zařídila, aby žádná další přemožitelka netrpěla tak, jako ona a všechny jí předešlé. Aby už nikdy ani jedna z nich nebyla sama. A potom začal její normální život. Radovala se týden, měsíc, snad i celý rok. Užívala si té volnosti, už na ní nevisel celý svět. Chodila na večírky, randila s Nesmrtelným, utrácela jeho špinavé peníze. Ale pak se na chvíli zastavila v tom zábavném koloběhu a zjistila jednu jedinou věc. Zase byla sama. Tolik se snažila, aby to tak nebylo, tolik to chtěla změnit, že si ani nevšimla, že je to čím dál horší. Kolikrát se kvůli tomu s Alexem pohádali. Kolikrát jí vyčítal, že se vždycky odřízne od všech ostatních a uzavře do sebe. A ona to chtěla změnit. Chtěla mu dokázat, že to může být jinak. Potom se ohlédla a přišla na to, že už se ani nemá s kým hádat. Alex a Will byli pryč, daleko od ní. Kdysi je znala lépe, než kdokoli jiný a oni zase znali ji. Ale teď byli… pryč. Věděla, kde žijí, co dělají, jak tráví čas. Ale už je neznala. Byli to její nejlepší přátelé a ona je neznala. O Gilesovi ani nemluvě. A Dawn? Skousla si ret a smutně sklopila hlavu. Dawnie taky…
A ona to chtěla vrátit! Proboha, vždyť dostala možnost změnit minulost! Tak tedy dobře. Může za její samotu ono poslání? Fajn, tak jednoduše smaže své poslání. Vrátila se do doby, kdy se dozvěděla o svém osudu. — „Já nemám osud. Jsem bez osudu, vážně!“ - řekla mu tenkrát. Tentokrát mu to však říkat nemusela. Nebylo komu. Její přemožitelství bylo fuč. Předpokládala, že ruku v ruce s tím odejde i její samota. Ale bylo to čím dál horší.
A když změnila budoucnost podruhé? Dawnie ji nenáviděla a Will od ní utekla.
A teď tady tiše sedí a před očima stále vidí ty zabouchnuté dveře. Myslela si, že jí miloval a že ona by časem dokázala milovat jeho. Tohle byla její poslední šance na normální život. Stihnout ten vrtulník. Panebože myslela si, že stačí doběhnout k němu a říct, aby zůstal!
Měla ještě dvě možnosti, ale už se nechtěla o nic pokoušet. Vždyť ani nevěděla o co. Její život se k lepšímu nezmění. A ona si bláhově myslela, že ano. Chtěla to vrátit. Jak absurdní…
Smutně se zadívala na své přátelé. Déšť byl čím dál hustší a kapky už dosahovaly až k oknu. Začínaly po něm stékat, jako slané slzy po tváři. Jako jejich slzy. Vždyť oni jsou taky sami, uvědomila si nešťastně. Jsem sobecká, ten kluk měl pravdu. Aspoň Giles mohl být šťastný a já mu to štěstí vzala. Angel a Spike byli mrtví a to bylo jediné, na čem mi záleželo. Nemohla jsem je nechat umřít, já jsem nemohla… Tak moment! Vyskočila z křesla. S podivně zasněným úsměvem se zadívala na Will a Alexe, jakoby ty dva viděla poprvé v životě. Už vím! Zajásala. Odvrátila se od okenní tabulky a zahleděla se do tmy. „Už vím, kam se chci dostat,“ oznámila svému průvodci. Věděla, že ji poslouchá, že čte její myšlenky. A taky, že ano. Vše kolem ní se znovu zatočilo a ona se propadla do minulosti.
Zamrkala a v mžiku prohlédla okolí. Stačil ji jediný pohled, aby poznala, že se dostala tam, kam potřebovala. Seděla s Alexem na lavičce na zahradě domu Summersových.
Trochu nervózně se na něj pousmála.
„Nevím, co bych dělal, nemít tebe a Will,“ zašeptal.
Buffy mu vděčně stiskla ruku. Potřebovala to slyšet, potřebovala slyšet, že je s ní. Hned na to však vyskočila na nohy a rozběhla se k dřevěným vratům. „Schovej se!“ křikla přes rameno, stoupla si za roh a napjatě vyčkávala.
Nechápal to, ale za ty roky se naučil důvěřovat jejím přemožitelským instinktům. Odběhl tedy kousek stranou a přikrčil se za keř.
Buffy z druhé strany vrat zaslechla spěšné kroky.
Srdce měla až v krku.
Nenávistně zatnula ruku v pěst.
Zpoza rohu se vyřítil Warren.
Počkala, až bude pár kroků před ní a potom mu zezadu vykopla zbraň, kterou svíral připravenou v pravé ruce.
Odlétla několik metrů.
Jak snadné…
Warren se zarazil. S tímhle nepočítal. Rychle se však vzpamatoval a vrhl se po pistoli. Alex po něm bez meškání skočil a začal kopat kolem sebe. Oba najednou chňapli po zbrani a všemi způsoby se snažili ukořistit ji pro sebe.
Něčí prst nechtěně nahmatal spoušť.
Klapnutí a… Prásk. Vzduch pročísl výstřel a bolestné vyjeknutí Warrena. Jeho rameno se začalo barvit do ruda, ale stisk nepovolil.
Prásk. Vyletěla další kulka a razila si cestu vzduchem. Okolím se rozlehlo řinčení skla a překvapený výkřik z horního pokoje.
Buffy vyděšeně vzhlédla k rozbitému oknu.
Taro!
Kolena se jí podlomila, měla chuť křičet, měla chuť… někoho zabít.
Bezmyšlenkovitě se vrhla k těm dvěma. Jediným pohybem odhodila Alexe, přišlápla Warrenovo zápěstí a loktem ho tvrdě udeřila do obličeje. Vyrvala mu pušku z ruku a nepříčetně jí namířila přímo na něj. Chvíli ho sjížděla prázdným, chladným pohledem.
Taro!
Viděla temnou Willow, viděla nenávist a bolest v jejich očích.
Warren vyděšeně těkal očima od zbrani k Buffy a zase zpět. Na čele mu perlily kapky potu. „T-to ne,“ vykoktával v poslední snaze zachránit si život. „Taková ty nejsi, přece… přece nezabiješ člověka!“
Viděla Tařino bezvládné tělo, ležící na podlaze.
Viděla Dawnie, jak se roztřeseně krčí za dveřmi a upírá na svou mrtvou kamarádku bezmocný pohled — „Já nechtěla, aby tu byla sama…“ -
Prásk! ozvala se poslední rána a na Buffyinu světlou mikinu se rozprskly kapky krve.
„Buffy?“ vykřikla Willow a hnala se směrem k nim. „Buffy, co se tu děje?“ pobíhala zmateně a třeštila oči kolem sebe. „Kdo to střílel? My jsme s Tarou byli nahoře a…“
Buffy hlasitě vzlykla a bezmocně dopadla na kolena.
Tohle má být nějaká odměna? Odměna, za vykonané dobro?
Rozeštkala se a nekontrolovatelně zaškubala rameny.
„Je to trest!“ vykřikla nahlas. „Promiň,“ vyhledala očima vystrašenou Willow. Ta se nechápavě zamračila a popošla blíž k ní. „Cože?“ podivila se. „Za co se mi omlouváš?“
Z domu vyběhla Tara s telefonem v ruce a s rozčileným výrazem ve tváři.
Taro? Buffy naprázdno otevřela pusu a nevěřícně sledovala každý její pohyb. Bála se třeba jen mrknout, aby náhodou nezmizela.
„Buffy, mám mu zavolat sanitku, nebo ho necháme vykrvácet?“ zajímala se naoko lhostejně a střelila nenávistným pohledem po Warrenovi. Bolestně se svíjel na zemi a celý pobledlý si svíral prostřelenou nohu.
Buffy polkla, pomalu se otočila zpět k Warrenovi a vysíleně dosedla na paty.
Popotáhla a rozechvěle zavřela oči. Skrz uzamknutá víčka jí proklouzlo několik slz. Musela se zhluboka nadechnout, aby se aspoň trochu uklidnila.
Nechci se vracet do současnosti! Jen popojdu časem o rok dopředu. Změním dvě věci najednou. Je to má poslední šance, ten risk se ti líbí! Ty víš, kam se chci dostat!Vlasy se jí rozvály pod náporem nenadálého větru. Vše kolem ní se zatočilo, jakoby se dostala do nějakého víru. Potom to s ní mrštilo kousek na stranu a ona konečně mohla zas otevřít oči.
Ano! Zajásala v duchu.
Jásot byl však předčasný. Ocitla se přímo v kotli svého největšího boje.
„Kennedy!“ vykřikla z plna hrdla, aby ji drobná brunetka zaslechla. Otočila se za jejím hlasem. „Kennedy, vezmi pár přemožitelek a utíkejte nahoru!“
„Cože?“ podivila se Kennedy a automaticky se ohnala proti blížícímu se Turok-Hanovi.
„Poslechni mě! Utíkejte nahoru! Tam vás potřebují víc! Najdi Anyu a nedovol, aby…“ prohnula se v zádech a zalapala po dechu. Trupem se jí prohnala neuvěřitelná bolest. Překvapeně sklopila hlavu a zadívala se na své roztrhnuté tričko, které se pomalu zabarvovalo do červena. Roztřeseně se nadechla a zmateně těkala očima. Potom se jí podlomila kolena a ona tvrdě dopadla na zem.
„Buffy!“ vykřikla Kennedy s Faith současně a rozběhly se k ní. Poklekly těsně vedle své vůdkyně.
Buffy vysíleně zvedla hlavu a zašeptala směrem ke Kennedy: „Prosím, udělej, co ti říkám,“ sykla bolestí. „My to tady zvládneme. Běž a najdi Anyu. Prosím,“ vpila se do ní pohledem. Prosím.
Kennedy po chvilce kývla hlavou a rozběhla se ke schodišti.
A spěchej, dodala v duchu.
Potom Faith předala svou nablýskanou zbraň a očima vyhledala Spika. Stál kousek od zdi a z posledních sil se snažil zabít co nejvíce Turok-Hanů. Šperk už mu však bránil. Každou chvíli sebou bolestně trhl, ale potom se otřepal a bojoval dál, dokud to šlo. Buffy ho okouzleně pozorovala. Byla na něj tak… pyšná. Ano, byla pyšná. Věřila, že může být lepším a on ji to teď dokazoval. Nevnímala První zlo, co se právě snažilo ji zdeptat. Věděla, že to dopadne dobře. Oni to zvládnou.
Všichni její přátelé to zvládnou.
Ona a Spike… to zvládnou.

Otevřela oči. Terasa. Proutěné křeslo.
Otočila se a zadívala dovnitř.
Srdce se jí rozbušilo.
Byli tam. Všichni.
Během okamžiku se jí rozklepala ramena a tvář zvlhla pod náporem slz. Šťastných slz. Přitiskla si dlaň k ústům, aby zadržela vzlyky. Upírala oči do obývacího pokoje, stále se ne a ne odvrátit.
Dokázala to.
Will a Tara. Alex a Anya. Byli tak šťastní a byli… spolu. Giles sice seděl sám, ale i on vypadal spokojeně. Nebo aspoň Buffy se tím uklidňovala.
Vážně to zvládla.
Zaslechla tichounké zapraskání.
„Tentokrát mě nevylekáš,“ usmála se, ale neodtrhla oči od té podívané uvnitř.
Uchechtl se. „To jsem ani nechtěl,“ zalhal.
„Udělalo by ti radost, kdyby to dopadlo daleko hůř, že ano?“
„Proč si to myslíš?“ chtěl vědět.
„A ne snad?“ otočila se tváří k němu a vpila se do něj pohledem.
„Ne,“ hlesl a pousmál se. Snad mu to i věřila.
„Jsi teď šťastná?“ zajímalo ho.
Buffy se od něj odvrátila a znovu se zadívala dovnitř.
Will a Tara. Alex a Anya.
„Samozřejmě,“ řekla dutě. Přes tvář jí však přelétly chmury. Samozřejmě, zopakovala si pro sebe a posmutněle sklopila hlavu. Proč by nebyla? Zachránila své přátelé, a to nejen ty, kteří umřeli. Zachránila i Will a Alexe. Co víc by mohla chtít…
Zamyšleně pozoroval její kamennou tvář v odrazu na skle. Vážně mu jí bylo líto?
„Byla to tak trochu zkouška, Buffy,“ přiznal.
Nastražila sluch. Zvláštně to v ní hrklo překvapením… byla to snad předtucha? Kromě toho to bylo vůbec poprvé, co ji oslovil jménem. Tohle ještě není konec.
„Dali jsem ti možnost změnit minulost. Vlastně pět možností,“ opravil se důležitě. „Ale záleželo jen na tobě, jestli přijde ta pravá odměna.“
„Co tím myslíš?“ zamračila se. Potom nasadila naoko spokojený výraz: „Nic víc jsem přece nemohla chtít. Vrátila jsem svým přátelům štěstí a…“
„No právě,“ skočil jí do řeči a významně pokývl hlavou.
Nechápala to.
„To byla ta zkouška,“ vysvětlil.
Buffy vykulila oči.
„Svůj život si změnit nemohla. Nebo alespoň ne k lepšímu. Ale jiní sobečtí lidé by na tu snahu vyplýtvali všech pět možností. Tobě došlo, že se nejedná jen o tebe. Klobouk dolů.“
„Samozřejmě se nejedná jen o…“ přerušil ji domovní zvonek.
Ztuhla. Srdce se jí neznámo proč rozbušilo a ruce zachvěly. Co to...?
„Kromě toho,“ pokračoval a založil si ruce v bok. Činilo mu to nesmírné potěšení, takhle ji napínat. „Měla jsi pravdu. Nedělal jsem službu tobě, ale sobě. Náramně jsem se bavil. Je na čase, abych tu službu udělal já tobě…“
Mlčky na něj zírala. Stála, jako zkamenělá a znovu si promítala jeho poslední slova.
- Tobě došlo, že se nejedná jen o tebe…
… Je na čase, abych tu službu udělal já tobě. —
Další cinknutí. Buffy sebou trhla a probrala se ze zamyšlení.
Ten kluk si významně odkašlal a spiklenecky na ni mrknul.
Na nic nečekala. Rozrazila terasové dveře a vběhla dovnitř. „Já tam jdu!“ křikla na zvedající se Dawnie a pelášila k hlavnímu vchodu.
Prosím, prosím!
Prudce je otevřela a zadívala se do kaštanově hnědých očí.
„Angele,“ vydechla. Díky…

~ konec ~