Popis poviedky : Angelův team přežil, ale končí tím jejich spletité osudy a nebo je to jen začátek? Jak osudem všech rozvíří nevítaná osoba z minulosti s jediným přáním, mít vás. V jediném okamžiku se vše mění a to nejen pro vás, ale i pro dívku z Říma, která to vše vidí ve snu.
2. kapitola
Los Angeles
V hotelu našel jen Illyrii. Seděla v zahradě a dívala se na hvězdy.
Byla tak zabrána do svých myšlenek, že si ani nevšimla Spika, který stál opodál a pozoroval ji. Chtěl ji zase něčím popíchnout, ale rozmyslel si to, když se na ni pořádně podíval. Byla tak…smutná. Nikdy ji takhle neviděl. Vždy byla odměřená a chladná jako kus ledu. Ano, někdy nechala své emoce vyplout na povrch, ale to se nestávalo tak často. Takovou nešťastnou ji viděl, když umřel Wesley.
Ztratila člověka, který ji jako jediný nechtěl zabít…chtěl jí pomoct. Začala mu důvěřovat a on se stal jejím jediným přítelem v tomto podivném světě, kam nepatřila.
Tak strašně ji bolelo, když ho viděla umírat. Přála si mu pomoci, ale už bylo pozdě. Mohla se jen dívat, jak ji opouští.
Blonďatý upír si k ní sedl a položil svou ruku na tu její, která ležela nehybně na lavičce.
Většinou se mu pusa nezastavila a vždy řekl něco, čeho potom litoval. Teď ale pochopil, že slova jsou zbytečná. Chtěl jen aby cítila, že tu není sama.
Nepodívala se na něho, ale ani ho neodstrčila. Vnímala jen ten pocit blízkosti druhé osoby…
Ani nevěděli, jak dlouho tam seděli, když je vytrhl z jejich rozjímání hluk, který přicházel z hotelu. Rychle se zvedli a šli se podívat, kdo dělá ten kravál.
První vešla Illyria a po ní hned Spike. Nikoho tam však neviděli. Upír, ale cítil, že tam nejsou sami. Najednou se ozvala dutá rána z kanceláře. Okamžitě se tam rozeběhli. Asi čekali nějakého démona, jak jim tam něco krade.
Byl to ale Angel, který byl napůl opřený o zeď a těžce dýchal. Vedle něho ležela převrácená židle. Pravděpodobně se chtěl něčeho zachytit, když padal, ale židle jeho váhu nevydržela a převrhla se.
Spike se probral z překvapení jako první a běžel černovlasému upírovi pomoct.
,,Co jsi to vyváděl?“ Otázal se ho blonďák, když se ho snažil zvednout. Byl na něj ale moc těžký. K tomu všemu nereagoval a tak mu práci nijak neusnadňoval.
„Illy, menší posila by se mi docela hodila.“
Bývala bohyně protočila očima a podepřela Angela z druhé strany.
Společnými silami se jim ho podařilo postavit na nohy a pomoct mu do křesla v hale. Spike mu opatrně rozepnul košili, aby si mohl pořádně prohlédnout zranění na jeho břiše.
Rána byla hluboká a pořád silně krvácela. Nebyla však smrtelná a po pár týdnech po ní zůstane jen jizva.
Angel se začal probírat. Namáhavě otevřel oči a zaostřil svůj zrak na peroxidovaného upíra.
„Vítej zpět. Můžeš nám prosím tě říct, kdo tě tak zřídil? Musím totiž vědět, komu mám pogratulovat, že tě dokázal dostat na lopatky,“ ušklíbl se pobaveně Spike.
„Myslím, že ji znáš až moc dobře. Byla to Drusilla.“ Tímto prohlášením mu sebral vítr z plachet.
„Drusilla? Není to Spikova bývalá láska?“ Illyriu začalo toto téma zajímat. O šílené upírce toho už slyšela hodně. Zabila prý přemožitelku a málem zničila svět. Ale proti bohyni by určitě neměla šanci.
Dotyčný se prudce postavil a začal rázovat po místnosti. „Sakra! Věděl jsem to. Cítil jsem ji už v jednom baru, ale myslel jsem si, že je dávno mrtvá. Bral jsem to jako výplod mé fantazie. Zajímalo by mě, proč se vrátila.“
„No…říkala něco o tom, že Buffy bude trpět za to, že jí vzala tebe a mě.“
„Děláš si srandu? Myslíš, že bude trpět, když zjistí, že máš díru v břiše? No tak…vzpomeň si. Neříkala ještě něco jiného?“ Spike začal být nervózní. Tohle určitě není všechno.
„Nevím. Poslední, co si pamatuje, je kudla, která mi trčí z těla.“
„No aspoň něco. Máš ten nůž?“ Zeptal se blonďák s nadějí v hlase.
„Ne. Asi si ho zase vzala.“ Opět zazněla záporná odpověď.
„To je teda vážně skvělý. Pana Mě-nemůže-nikdo-porazit dostala bláznivá upírka.“
Oba dva byli tak zabráni do svého rozhovoru, že neslyšeli klapnutí dveří.
„Pane Bože,“ hlesla tiše Illyria, která si jako jediná všimla osoby, která stála u vchodu.
Upíři se okamžitě podívali na místo, kam se upíral její zrak. Zůstali nevěřícně zírat a na moment ztratili řeč.
Wesley?!“ Vykřikli současně.
Řím, hodina před finální bitvou
Wilow spala u Buffy v bytě. Asi před týdnem se rozešla s Kenedy, se kterou žila v jižní Africe. Zacvičovaly spolu nové přemožitelky, ale nějak jim to časem přestalo klapat a ony si přestaly rozumět.
Opět se jí zdál podivný sen o Angelovi a jeho přátelích. Každý den to bylo stejné. Stála v tmavé uličce, hustě pršelo a ona se dívala na čtyři hrdiny, kteří se rozhodli postavit osudu.
Bojovali za lepší svět i za cenu svých životů.
Černovlasý upír chtěl zrovna pomoct Spikovi, který čelil pěti démonům a očividně mu docházely síly. Nestačil k němu ale ani doběhnout, když ho přímo do srdce zasáhl šíp.
V ten okamžik se Wilow pokaždé vzbudila. Dnes v noci to bylo ale jiné. Viděla, jak se Angel rozpadl v prach, ale najednou se ocitla v místnosti, kterou vůbec neznala. Na zemi před ní ležel Wesley. Hodně se změnil, ale přesto ho okamžitě poznala. Rychle se k němu sklonila a zkusila plus…byl mrtvý.
„Můžeš to změnit,můžeš ho přivést zpět,“ ozvalo se za ní.
Čarodějka rychle vstala a otočila se. Stála tam žena v bílém hábitu s vlídným úsměvem na tváři.
„Kdo jste?“
„Jsem Síla, ale není podstatná kdo jsem já. Tady jde jen o tebe. Jak jsem řekla…ty ho můžeš přivést zpět.“
„Cože? Já? To nemůžu, vždyť zemřel přirozenou smrtí.“
„Žiješ ve světě, kterému mnoho lidí nevěří. Skoro každý den vidíš smrt. Řekni mi, umírají lidé za normálních okolností?“ Zeptala se jí žena.
„Ano, jednou jedna osoba zemřela a já jsem ji nemohla vrátit,“ odpověděla jí smutně Wilow.
„Mohla, měla jsi tu moc, ale my jsme to nedovolili. Její čas přišel a ona se musela vydat na novou cestu.“
„A co on?“ Ukázala prstem na podlahu. „Jeho čas snad ještě nenastal?“ Zrzku už to začínalo štvát. Právě se dozvěděla, že Taru mohla zachránit, ale nějaké vyšší síly jí to prostě zkazily.
„Ne. Někde se stala chyba. Neměl zemřít. Jeho poslání ještě neskončilo.“
„Ale jak to mám udělat? Osirisova Urna byla zničena.“ Čarodějka začínala být zoufalá. Neznala jiné účinné kouzlo.
„Ale prosím tě, jsou jiné a bezpečnější způsoby, jak oživit člověka. Stačí, když řekneš, že to uděláš.“ Síla začala být netrpělivá. Čas se jim nebezpečně krátil.
Wilow se podívala na Wesleyho nehybné tělo. „Mám tu moc…“
„Udělám to,“ promluvila jistým a pevným hlasem.
„Rozhodla jsi se správně. Teď se musíš dostat do L.A. a tohle,“ Síle se v ruce objevil papír, „přečteš. Zbytek zařídíme my,“ ujistila ryšavou čarodějku a podala jí pergamen.
„Pospěš si. Máš necelou hodinu. Musíš zachovat správný běh událostí. A pamatuj. Můžeš zachránit více než jeden život.“
Wilow se prudce posadila. Poslední ženina slova jí stála zněla v hlavě.
Byl to vážně divný sen. Už si chtěla oddychnout, když v ruce ucítila nějakou ruličku. Pomalu ji zvedla do výše očí. „Vždyť to je ten papír. Nezdálo se mi to…“ Rychle vstala z postele a začala se oblékat. Nemá moc času. Po špičkách se plížila kolem pokojů. Nechtěla nikoho vzbudit.
Konečně se dostala až do obývacího pokoje.
„Ehm ehm…kampak to jdeš?“ Zeptala se jí Buffy, která seděla na gauči, protože nemohla spát.
„No víš…chtěla jsem jít ven. Projít se, trochu se nadýchat čerstvého vzduchu…“
„Wilow, znám tě už dlouho a lhaní ti moc nejde. Takže pravdu…kam to jdeš?!“
Čarodějka rezignovaně vydechla. Nemělo cenu to tajit. Stejně by na to dříve nebo později přišla. Znala přemožitelku moc dobře. Nedala by pokoj, dokud by se nedozvěděla pravdu.
„Musím do Los Angeles… Ne, na nic se neptej,“ zarazila Wilow Buffy, která otevírala pusu.
„Jak na tebe tak koukám, asi nemá smysl tě tu nechávat. Ale přesto, měla by jsi tady radši zůstat,“ navrhla zrzka.
„Tak to hádáš správně…opravdu to nemá smysl. Já jdu taky!“ Řekla rozhodným hlasem,který nepřipouštěl námitky, blondýnka a vstala.
„Ještě jednu malinkou otázku. To tam poletíme letadlem?“
„Ale jdi Buffy…jsou mnohem rychlejší způsoby,“ usmála se na ni Wilow a chytila přemožitelku za ruku. Řekla něco v řeči, které Buffy vůbec nerozuměla. Nemohla nad tím ale dlouho polemizovat, protože se pokoj kolem ní začal ztrácet. Za chvíli po něm nezůstalo nic.
Její byt zmizel a ona se ocitla v nočním L.A. Obloha byla hrozivě zamračená, jako by věděla, co má přijít.
Dívky se začaly rozhlížet. Stály před nějakým sídlem. Přemožitelka se zarazila. Něco nebylo z pořádku.
„Cítím to všude kolem Wilow…něco velkého přichází.“
„Já vím, ale proto tu nejsme. Musíme pomoct Wesleymu.“
„Cože?! Tomu ňoumovi?“ Zeptala se nevěřícně Buffy.
„Není to ňouma. Hodně se změnil. Stal se z něho dobrý bojovník a pomáhá Angelovi.“
„Jo? A to jsi se dozvěděla jak?“
„No…“ Čarodějka zaváhala. „Viděla jsem ho, když jsem tady byla naposledy.“
„Že jsi se mi ani nezmínila. Proč jsi tu byla?“
„Pomáhala jsem zastavit Angeluse,“ zašeptala tiše Wilow, ale přemožitelka ji přesto slyšela. Musela se pořádně nadechnout. Vrátil se a ona to nevěděla. To monstrum bylo zpět a jí to nikdo neřekl. Zrzka ji chytila za paži a táhla pryč.
„Co děláš? Zbláznila jsi se?“ Křikla nevrle Buffy.
„Pšt…někdo jde. Nesmí nás vidět.“
Ze sídla právě vyšla nějaká dívka a zdálo se, že měla dost naspěch. Když se k nim ale přiblížila a ozářila ji pouliční lampa, zjistili, že to není člověk. Měla na sobě divné oblečení a její vlasy byly protkané modrými prameny. I obličej měla napůl modrý. Jen Wilow věděla, kdo to je.
Obě dívky byly schované v postraní uličce a ani nedutaly.
Až když se jim ztratil tvor z dohledu, oddechly si a vylezly ze své skrýše.
„Co to sakra mělo znamenat?“
„Buffy, teď mě poslouchej. Jsme tu jen z jediného důvodu. Musíme pomoct Wesovi. Buď se mnou budeš spolupracovat nebo tě pošlu zpátky, jasný?!“
Takhle Buffy svoji kamarádku ještě neviděla. Opravdu tu měla nějaký důležitý úkol, protože takhle rozčileně se často nechovala.
Blondýna neznatelně kývla na souhlas. Wilow se uklidnila a vydala se k velké budově.
Když vešly, všimly si mrtvých stráží. To byla jistě práce té neznámé dívky.
Čarodějka se však nezastavila a dál pokračovala ke svému cíli. Prošla velkými dveřmi a stanula v místnosti, kterou už znala. Uprostřed leželo bezvládné mužské tělo. Vedle něho ležel nějaký démon, který měl rozdrcenou hlavu. Nebyl na to hezký pohled, ale ona si toho nevšímala.
Kolem ní proběhla Buffy a sehnula se k Wesleymu aby zjistila, jestli žije.
„Wilow…vždyť on je mrtvý. Jak mu chceš pomoc?“
„Přivedu ho zpátky,“ řekla ledovým hlasem zrzka.
„To přece nemůžeš!“
„Ale ano, můžu. Řekli mi, že neměl zemřít. Teď prosím ustup,“ poprosila ji Wilow a sedla si k mrtvému muži. Z kapsy své bundy vytáhla složený kus papír a opatrně jej rozbalila.
Zhluboka se nadechla a melodickým hlasem začala číst latinská slova. Po prvních větách se jí nad hlavou začalo tvořit jasně bílé světlo. Cítila, že v místnosti je ještě něco, co jí pomáhá odčerpávat to obrovské množství magie, kterou musela vynaložit aby se to povedlo.
Světlo se pomalu blížilo k bezvládnému tělo až ho celé obklopilo. Když zazněla poslední slova, vstoupilo do něj a zmizelo. Mužům hrudník se pohnul. Wesley pomalu otevřel oči a podíval se na Wilow.
„Kde…kde to jsem,“ zasípal namáhavě.
„Ty jsi nepamatuješ, co se stalo?“ Zeptala se ho Buffy, která stála opodál a snažila se vstřebat události posledních minut. Její přítelkyně ji už skoro ničím nedokázala překvapit, ale že dokáže během pěti minut oživit člověka, to opravdu netušila.
Wes se posadil a rozhlédl kolem. Nejdřív si nemohl na nic vzpomenout, ale když uviděl mrtvého démona, všechno se mu vybavilo. Začal panikařit.
„Musím pomoct Angelovi. Jak dlouho…jsem byl mrtvý?“
„Moc ne. Asi čtvrt hodiny,“ odpověděla váhavě zrzka.
„Proč mu musíš pomoct? Co se stane?“ Vyzvídala přemožitelka a z hrůzou čekala na odpověď.
„Wolfram & Hart. Vyvraždili jsem Kruh a oni se nám teď pomstí. Ani nevím, jestli to zvládli. Teda, Illyria určitě ano. Odvedla mou práci, protože jsem zklamal.“
„Neboj se, oni to zvládli,“ ujistila ho Wilow.
„Jak to víš?“
„Viděla jsem to ve snu. Teď ale není čas o tom přemýšlet.“ Sotva to čarodějka dořekla, budova se začala třást. Wolfram & Hart si ji s sebou bralo do pekla.
Všichni tři se rozeběhli k východu a při tom se snažili vyhnout padajícím troskám.
Když se konečně dostali ven a ohlédli se, viděli, jak se velkolepé sídlo rozpadá. Nevšímali si deště, který jim stékal po tvářích.
„Počkejte tady!“ Rozkázala Wilow a zmizela jim z očí.
Přemístila se na střechu budovy, která stála u hotelu Hyperion. Když shlédla dolů, naskytl se jí pohled, který už moc dobře znala. Probíhal tam nelítostný boj.
Opět viděla Spika, který odolával démonům. Angel na něj křikl, že mu běží na pomoc a snažil se zabít ,svého´ démona. „Pamatuj. Můžeš zachránit více než jeden život…“
Wilow zavřela oči a začala se koncentrovat. Její vlasy zbělely a začaly zářit. Když oči po chvíli otevřela, uviděla, jak se v dálce roztrhly mraky a na zem dopadaly měsíční paprsky.
Usmála se…cítila mír, který ji zaplavilo. Prostupoval celou její bytostí. Obavy zmizely jako mávnutím kouzelného proutku.
Zamířila svým pohledem na uličku pod sebou a vykřikla: „Impeto!“
Země se zachvěla a nad démony se začala tvořit modrá koule. Boj náhle ustal a všichni vzhlédli vzhůru.
Nic takového ještě nikdy neviděli. Fascinovaně se dívali na tu nádhernou záři a utápěli se v jejím světle. Najednou z ní vyšlehl blesk a pohltil draka, který poletoval opodál. Po něm následoval další a další. Bylo jich tisíce. Nedaly se spočítat. Zničily všechno, čeho se dotkly. Jen čtyřem bojovníkům se jako zázrakem vyhýbaly. Ti se mohli jen dívat, jak jim před očima mizí jejich nepřátelé.
Modrá světlo začalo slábnout a zmenšovat se až zmizelo úplně. V temné uličce nezůstali žádní protivníci. Jen někteří jedinci měli to štěstí, že se jim klikatící blesk vyhnul. Vzali ale rozum do hrsti a raději utekli.
Wilow se vrátila do své původní podoby a zhluboka se nadechla. Necítila se však vyčerpaná, jen krásně malátná. Splnila svůj úkol a může jít konečně domů…
Řím, současnost
Buffy si spěšně házela věci do tašky. Bylo to asi deset minut od doby, kdy se probudila z toho hrozného snu. Ne…nebyl to sen. Je to vize toho, co se stane nebo už se stalo. Pevně doufala, že je to ta první možnost.
Když zavírala příruční kabelu, zatřpytil se jí v měsíčním světle na ruce prsten. „Zack…úplně jsem na něj zapomněla…“
Sedla si ke stolu a ze šuplíku vytáhla bělostný papír. Položila si ho před sebe a mezi prsty uchopila plnicí pero. Dříve než se jeho hrot dotkl papíru, měla promyšlené, co napíše.
Odpusť mi. Kdybych si tě vzala, pohřbila bych všechny svoje naděje. Naše manželství by nemělo budoucnost. Doufám, že mě jednou pochopíš. Omlouvám se.
Buffy
Opatrně otevřela dveře do Dawnina pokoje. Sedla si k ní na postel a něžně ji pohladila po vlasech. Její sestřička už dávno není ta malá školačka, ale dospívající žena.
„Dawnie…zlatíčko.“ Lehce s ní zatřásla. Brunetka pomalu otevřela oči a zamžourala do tmy.
„Buffy? Něco se stalo?“
„Musím odletět do Los Angeles.“
„Cože? Stalo se něco Spikovi?“ Vždy, když slyšela zmínku o tomto městě, vytanul jí v mysli jen jediný obličej.
„Ne, neboj se. Angel má nějaké potíže,“ uklidnila ji přemožitelka.
„Je to vážné?“
„Bojím se, že ano.“ Na chvíli zavřela oči. „Teď mě poslouchej. Wilow poletí se mnou. Budeme ji tam potřebovat. Musíš se tady o všechno postarat. Nebude to na dlouho. Giles volal a říkal, že do konce týdne se tu zastaví. A až přijde Zack…tohle mu dej.“ Na noční stolek vedle postele položila úhledně přeložený list papíru. Poté si stáhla zásnubní prstýnek a položila jej na něj.
„Vyřiď mu, že jsem neměla čas a ani dost odvahy, říct mu to osobně,“ usmála se na sestru smutně Buffy. Dawn se na ni chápavě podívala.
Když šla probudit Wilow, už tak šetrná nebyla.
„Vzbuď se,“ zatřásla s ní a začala jí vytahovat oblečení ze skříně. Čas běžel a ona tam musela být co nejdříve.
„Ať je to cokoli, do rána to určitě počká,“ ozvalo se ospale z postele.
„To teda nepočká. Jde o Angeluse,“ oznámila ji stroze Buffy.
Tohle prohlášení čarodějku okamžitě vzbudilo. „Cože? Volali z L.A.?“
„Ne, ale zdálo se mi o Angelovi. Byli jsme tak šťastní, mohli jsme být konečně spolu. Potom tam ale přišla Drusilla a bodla ho nějakou dýkou. Řekla mi, že se vrátí Angelus. Já tomu věřím. Je to podobné, jako když se mi zdálo o Pánovi. Jsou to vize.“
Wilow neměla důvod jí nevěřit. Její předtuchy byly vždy pravdivé. Rychle vstala a šla pomáhat s balením.
Konečně byly připravené. Vzaly si tašky a vyšly na chodbu. Dawn jim mezitím objednala letenky do Los Angeles.
„Dej na sebe pozor,“ nabádala ji Buffy a pořádně ji objala.
Když se s ní také rozloučila zrzka, mohly vyrazit. Měly před sebou dlouhou cestu, přes celý Atlantik…
Los Angeles
Všichni čtyři nehybně stáli a báli se promluvit.
„Vypadá to, že nám někdo vstal z mrtvých.“ Spike prolomil ticho hloupým vtipem. Nikdo se však nesmál.
„Wesley? Nechceš k tomu něco říct?“ Zeptal se ledovým hlasem Angel.
„Omlouvám se,“ zašeptal tiše bývalý pozorovatel.
„Moc jsi nám chyběl,“ promluvil opět černovlasý upír, ale tentokrát se mu v hlase skrývalo dojetí. Ústa se mu roztáhla v úsměv, když šel svého přítele obejmout.
Když ho Angel konečně pustil, přistoupil k němu také blonďák. Chtěl se s ním také přivítat. Neměl sice tolik času aby ho víc poznal, ale za tu krátkou dobu mu přirostl k srdci.
Wes se vděčně na oba upíry usmál a vykročil směrem k Illyrii. Když se k ní přišel trochu blíž, všiml si, že jí po tváři stékala osamocená slza.
Pomalu zvedal ruku, že jí tu slanou kapku setře, když ho do tváře zasáhla její tvrdá pěst. Odlétl o pár metrů dál. Rána byla silná, ale ne tak aby mu nějak viditelně ublížila.
Bývalá bohyně se na něj podívala z nepopsatelným výrazem ve tváři. Otočila se a hrdě odešla do svého pokoje.
„Ta se teda dokáže s člověkem přivítat,“ prohodil pobaveně Spike.
Wesley si zřejmě na něco vzpomněl, protože rychle vyskočil opět na nohy a utíkal ven.
„Pojďte mi pomoct,“ křikl na ně ještě než se za ním zavřely dveře.
Upíři pokrčili rameny a vydali se za přítelem. Došli až k jeho auto. Viděli jen jeho záda, jak vykukují ze dveří. Když se nahnuli, zjistili, že na zadním sedadle leží Gunn.
„Co se mu stalo?“ Vyzvídal Angel a při tom ho pomáhal Wesovi vytáhnout z auta.
„Měl nějaké problémy s jedním démon,“ odpověděl neurčitě tázaný. On jim to jistě řekne sám až se probere.
Společně ho odnesli do haly a opatrně položili na pohovku. Černovlasý upír trochu ustoupil a chytil se za břicho. Rána se opět otevřela a mezi prsty mu začala prosakovat krev.
„Jsi zraněný,“ konstatoval Wesley. „Ukaž. Podívám se na to.“ Natáhl ruku aby mohl nadzvednout košili.
„Nešahej na mě!“ obořil se na něj prudce Angel a odstrčil ho. „Nejsem malý dítě. Dokážu se o sebe postarat sám.“
Spike se na něj udiveně podíval. Takhle se ještě nikdy nechoval. Něco se určitě děje.
Angel si všiml podezíravých pohledů a stáhl se zase zpátky.
„Promiň Wesley. Dneska je toho na mě nějak moc. Nejdřív Drusilla a potom ty. Nevím, co to do mě vjelo.“
Místností se ozvalo zasténání. Gunn přicházel k sobě. Strašně mu třeštila hlavě a v první chvíli nevěděl, kde to vůbec je. Namáhavě se posadil a zakotvil svým pohledem na muže, který ho zachránil před jistou smrtí.
„Je mi úplně jedno, kde jsi byl. Jsem vážně rád, že jsi se rozhodl vrátit právě teď,“ usmál se na něj černoch. „Pojď na mou hruď.“ Vstal a přátelsky ho objal.
„Mě by ale docela zajímalo, kde jsi tu celou dobu byl. Celý rok jsem o tobě neslyšel ani zmínku, takže v L.A. si nezůstal. Tipnul bych tě na Anglii.“ Spike byl docela zvědavý.
„Byl jsem v Římě,“ vyvedl ho z omylu Wesley.
„V Římě?! S Buffy?“ Vyhrkl blonďák.
„Ano. Neřekla vám to, protože jsem ji o to požádal. Musel jsem si to vše srovnat v hlavě a potřeboval jsem čas na přemýšlení.“
„No…nevím, jak u vás definujete čas, ale tady u nás je to asi měsíc. Proč si se vrátil?“ Zeptal se ho Gunn.
„Stýskalo se mi po vás,“ odvětil prostě.
„Nechci rušit váš rozhovor, ale musím na vzduch. Potřebuji si to všechno srovnat v hlavě,“ přerušil je Angel. Nečekal na jejich odpověď a vyběhl z hotelu. Ani nevěděl proč, ale uvnitř se cítil stísněně a napadaly ho samé nepřátelské myšlenky.
Bloumal městem tak dlouho, dokud ho z jeho myšlenek nevytrhly známé zvuky. Někdo volal o pomoc. Podle hlasu poznal, že jde o dívku. Rozeběhl se směrem, odkud výkřiky vycházely.
Když konečně dorazil ke svému cíli, uviděl upíra, který se blížil k mladé ženě.
Sám pro sebe se usmál…bude zábava. Radoval se však předčasně. Jakmile ho upír zaregistroval, vyděsil se a utekl.
,Škoda…´ pomyslel si hořce a šel pomoc neznámé dívce. Všiml si, že je zraněná. Krev jí pomalu stékala po tváři až se dostala na krk. Zadíval se na její krční tepnu, dráždila ho. Toužil znovu ochutnat tu životodárnou tekutinu. Zhrozil se, když si uvědomil nad čím přemýšlel.
Vůně krve byla však silnější, omámila mu všechny smysly.
„Jakpak se jmenuješ?“ Zeptal se jí zálibně.
„Kate,“ odpověděla mu roztřeseně. Stále se nemohla vzpamatovat z toho, co se jí právě přihodilo.
„Kate…hezké jméno,“ zalichotil jí Angel. „Tebe doma neučili, že se nemáš bavit s cizími lidmi?“ Usmál se na ní.
„Tohle tě to možná naučí,“ ušklíbl se a přirazil ji ke zdi. Naposledy se jí podíval do vytřeštěných očí. Nebyla schopná promluvit. Cítila jen intenzivní strach.
Změnil svůj obličej v upíří a pomalu se přiblížil k tomu lákavému krku. Vycenil tesáky a zabořil je do měkkého masa. Ucítil, že narazil na tepnu. Lehce přitlačil a do úst se mu nahrnula ta blahodárná tekutina. Byl to nádherný pocit. O tomhle snil tak dlouho a teď se to konečně splnilo.
Pil dlouho a nenasytně. Konečně mohl ukojit ten hlad. Jeho oběť byla už dávno mrtvá.
Upír přestal, pustil dívku a o krok ustoupil. Změnil se do lidské podoby a podíval se na její bezvládné tělo, jak se svezlo na zem do kaluže vody. “Pane Bože…co jsem to udělal?“