Popis poviedky : Buffy se snaží vyrovnat s odchodem svého milovaného do L.A.. Shodou
okolností začne mít podivné sny, ve kterých ji navštěvuje tmavovlasý muž -
Angel. Je to pouhý výplod bujné fantazie anebo skutečnost?
,,Buffy?“ Jmenovaná sebou mírně trhla, jako by jejím tělem projel elektrický výboj. S pootevřenou pusou zírala na muže, stojícího přímo před ní. Vypadal docela překvapeně, když ji tu najednou uviděl stát za svými dveřmi. Cítil její vůni. Přišlo mu to absurdní, proto se musel jít přesvědčit, že je to jen bludný klam. Mýlil se.
Střetla se s jeho pohledem, který ji bezpečně ukoval na místě jako solný sloup. ,,Ehm…“ vydala ze sebe přiškrcený zvuk, který vzdáleně připomínal lidskou řeč. Vzpamatuj se! Nejsi už žádná zamilovaná puberťačka!
,,Uh – hmm…“ Spletla jsem se. Ty jsi fakt nemehlo! Pohoršovala se sama nad sebou, že nedokáže vést plynulý rozhovor se svým ex-přítelem.
,,Hm?“ Angel stále čekal na odpověď, ke které se Buffy stále ne a ne dokopat. Zřejmě to bude rozhovor plný citoslovců… muž měl sucho v krku, teď by se mu opravdu hodila nějaká voda.
Vždyť je to jen Angel! No právě… Tak něco řekni! Sjela jeho postavu od shora až dolů. Cokoliv. Trapné ticho začalo být nesnesitelné.
,,Jéé, nazdar Angele! To je ale náhoda.“ S křečovitým úšklebkem se konečně odlepila od země a s přehnanou horlivostí objala upíra, zcela vyvedeného z míry z toho nečekaného výpadu. Buffy, můžeš si pogratulovat k nejstupidnější reakci pod sluncem. Na to jsi fakt expert. Mírně se od něj odtáhla a nervózně se rozhlížela všude okolo, pohledu na Angela se záměrně vyhýbala.
,,Děje se něco? Jsou všichni v pořádku?“ Muž se zatvářil ustaraně. Rukou jí naznačil, ať jde dál a posadí se.
,,Všechno je fajn.“ Dosedla na židli ke stolu; překřížila ruce na nohou a s vyčkávavým pohledem přenechala další krok na upírovi. Ten omámeně zavřel za příchozí dveře. Stále nemohl uvěřit tomu, že znova přijela. Během pár týdnů to je již druhá její návštěva, ze které mohl mít sobecké potěšení. Hlavou mu probleskla vzpomínka na den, který se vlastně nikdy nestal. Po jeho tváři přeběhl temný stín, který však okamžitě zaplašilo zářivé sluníčko, sedící naproti němu. Upírala na něj svá krásně zelená kukadla a ani nedutala. Slyšel její přerývaný dech, doprovázený zběsile tlukoucím srdcem. Dobře maskuje nervozitu. Rozhodně lépe než já. Šel si přisednout k ní; ani na vteřinu z ní nespustil oči a neustále si ji zkoumavě přeměřoval.
,,Tak co se děje?“ Konečně prolomil tíživé ticho, které se nepříjemně rozprostíralo po celém bytě. Buffy se poškrábala na nose, aby tak získala poslední čas na rozmyšlenou. Už to nemohla déle odkládat. Zhluboka se nadechla. Pohlédla mu do očí. Další nádech. No tak!
,,Víš, vyskytla se tu jedna věc. Nevím o co jde, tak jsem přijela pro radu.“ Uhnula pohledem. Proč musí tak upřeně zírat? ,,Nemáš tu sklenici vody?“ Pocítila neodbytnou touhu zchladit vyprahlé hrdlo. Zdálo se jí to, nebo tu bylo opravdu takové horko?
,,Co? Jo, jasně. Promiň.“ Vyskočil od stolu a rychle začal shánět nějaký hrnek, do kterého by ji mohl nalít vodu. Angele, to si říkáš hostitel? Zíráš na ni místo toho, abys jí pomohl. Určitě přišla s nějakým závažným problémem a jediné na co dokážeš myslet je… Otočil se zpátky na nervózní blondýnku u stolu. Buffy… Konečně našel co hledal. Beze slova nalil do sklenky pramenitou vodu a váhavě ji podával.
,,Díky.“ Špitla úlevně. Rukou zavadila o tu jeho, když si od něj přebírala ten malý kousek nádobí. Hlavou jí probleskla živá vzpomínka.
Byli ve stejném bytě. V jeho bytě. Dotkla se letmo hřbetu jeho ruky, ucítila teplo, které z ní vyzařovalo. Při tom nevinném dotyku jejím tělem projela elektrická síla, která dala do pochodu všechny chemické reakce. Střetla se s jeho pohledem. Byli plné lásky, jak moc milovala tenhle pohled. Ale teď to bylo jiné; teď v nich hráli jiskřičky života. Ano, jeho srdce tlouklo, mohla slyšet ten krásný pravidelný rytmus; skvěle se spolu doplňovali. Dvě zlomená srdce, která bila jedno pro druhé. V jediné vteřině se rozhodla. Vášnivě se k sobě přitiskly; užívali si jeden druhého, tak jak to pro ně bylo vždycky zakázané. Jejich city byly pokladem uvězněném na pustém ostrově, ke kterému po dlouhou dobu měli odepřen přístup.
Zapomněli na pravidla a na povinnosti, která jim nedovolovala jednat impulzivně a pošetile. Konečně si dovolili odhodit rozum za hlavu a naplno si užívat blízkosti jeden druhého. Stalo se to? Ne to je nemožné… Další sen. Nic víc.
Buffy zatřepala hlavou. Takovéhle myšlenky nesmí brát na lehkou váhu. Proto tu byla. Aby zjistila jejich příčinu. ,,Angele, musíme si promluvit.“ Zatvářila se vážně až ho to upřímně vyděsilo. Zaraženě se znova usadil naproti ní a čekal na její další slova.
,,Pamatuješ si na prvního?“ vypálila ze sebe ještě dřív, než se mohla znova zarazit a už to ze sebe nikdy nedostat.
,,No…ano. Copak zas o sobě dal vědět?“ S podmračeným pohledem se poškrábal na hlavě.
,,A pamatuješ si na ten sen, který jsme měli společný?“ Pokračovala dál odhodlaně.
,,Ano, ale jak to souvisí…“ stále nechápal její narážky.
,,Vím, že to je asi hloupá myšlenka, ale musím se tě zeptat.“ Zastavila se uprostřed věty. Stále nevěděla, jak mu má situaci naservírovat. Zda se ho zeptat rovnou, či snad celou tu záležitost obcházet jako kolem horké kaše.
,,Je to něco vážného?“ Nesměl její návštěvu brát na lehkou váhu. Nikdy nepřijela jen tak. Vlastně přijela jen jednou… Angel zakroutil hlavou, aby zaplašil další vzpomínku a raději se začal soustředit na Buffy. Což není nejlepší nápad. Stísněně polknul a raději začal přecházet po pokoji.
,,V posledních dnech,“ blondýnka nervózně uhla pohledem a raději se zaměřila na roh stolu. Zhluboka se nadechla a pokračovala dál: “v posledních dnech se mi začali zdát sny.“ Odlepila zrak od desky a pohlédla mu zpříma do očí. ,,O nás dvou.“ Konečně to ze sebe vysoukala. Důvod, proč přijela.
Ticho. Angel zůstal stát zaraženě na místě. ,,Eh, jak to myslíš?“ Že to není to, co si myslím… že ne… Byl rád, že nepotřeboval kyslík. V ten jediný okamžik by přestal dýchat a udusil se.
Zkoumala každý jeho nepatrný pohyb, každý náznak v jeho tváři. Snažila se rozpoznat, zda i on ví, o čem tu vlastně mluví.
,,Nechápu.“ Zazněla odměřená odpověď. Snažil se zachovávat klid, uvnitř něj to však vřelo. Jak moc rád by jí všechno řekl. Že to je jen pár týdnů, co mu tlouklo srdce. Pro ní. A ona na to zapomněla. Slíbila mi to… Angel zmateně zamrkal. Nebo si snad… vzpomněla?
,,Co mi na to řekneš?“ Doslova visela na jeho rtech, jak toužebně čekala na jeho vyjádření. Nevěděla, z jaké odpovědi by měla větší radost. Zda to s ním nemá nic společného a ona si tak bude moc zase v klidu odjet a nebo jestli to je všechno pravda. Sice hodně podivná a nemožná, ale celý její život byl vlastně divnej. A za takovouhle raritu by byla neskonale vděčná. Aspoň nějaká ta odměna za všechnu tu bolest…
,,No, a co přesně se ti zdálo?“ Mírně se zamračil, jak usilovně přemýšlel. Třeba je předčasné se plašit. Utěšoval sám sebe. Ale před čím?
Buffy se zarazila. Teď nebo nikdy, už není cesty zpět! Ještě pár vteřin se odhodlávala, než přiškrceným hlasem odpověděla. ,,Byli to sny o nás dvou.“ Váhavě na něj pohlédla. Ten ji mlčky povzbuzoval, ať pokračuje dál. ,,Byli jsme šťastní a spolu. Proto jsem to brala jako mé pouhé přání.“
Angel smutně sklopil zrak. Napjatě poslouchal její další slova.
,,Nebrala jsem je vážně, dokud mi nepřišli až příliš skutečné.“ Celou dobu ho rentgenovala upřeným pohledem. Zhluboka dýchala. Teď se to doví. Uleví se jí, ať už za tím bude cokoliv.
Muž stále nic neříkal a dál tupě zíral do země. V očích se mu zaleskly slzy.
,,Angele, nevíš co by za tím mohlo být?“ Začínala být zoufalá z jeho neustálého mlčení. Chtěla znát odpovědi na tíživé otázky. A on si místo toho klidně stojí a nic neříká! Chtěla být na něj naštvaná, ale při pohledu na jeho smutnou tvář ji vztek rychle opouštěl. Vstala a tichými krůčky přešla až k němu. Angel byl natolik zahloubaný do svých myšlenek, že nezaregistroval její přítomnost. Pozvedla ruku a zlehka se dotkla jeho ramene. Upír sebou polekaně škubnul, jako by se popálil. Vyjeveně se zadíval do těch zelenavých korálků, které ho dokázaly vždycky překvapit. Rád se v nich utápěl, ale teď nemohl myslet na sebe a na své sobecké potěšení. Bude to bolet…
,,Buffy.“ Konečně ze sebe ochraptěle vydral aspoň jedno slovo. Ustoupil krok stranou a slabě si odkašlal, aby pročistil ucpané hrdlo. ,,Asi by ses měla posadit.“ Rukou jí ukázal na křeslo. Dívka krátce přikývla a usedla si na nabízené místo. Mám jí to říct? A co když nic neví? Angel bojoval sám se sebou. Tak moc by jí chtěl vyprávět o dni, kdy byl člověkem. Bál se ale, jak zareaguje. Třeba to je něčí záměr… Něco ho napadlo. Byla to absurdní myšlenka – a to se jim podobalo.
,,Mám jedno podezření.“ Zamyšleně si rukou prohrábl vlasy. Buffy ani nepípla. Nedočkavě hltala každé jeho slovo – což ho znervózňovalo ještě víc.
,,Proč si myslíš, že ty sny byly skutečné?“ Zeptal se jí nečekaně. ,,Mluvila jsi o prvním – jaká je v tom podle tebe souvislost?“ Zdatně se vyhnul krutému přiznání. Doufal, že odvede její pozornost dostatečně daleko. Do bezpečných hlubin nevědomosti.
Buffy povytáhla obočí. Už se těšila, jak jí všechno pěkně vyklopí a místo toho ji chce zase zpovídat. ,,Myslela jsem, že je to první. Víš, kvůli těm snům.“ Mírně se začervenala, ale odhodlaně pokračovala dál. ,,Ale jak jsem už říkala, některé věci odporovali téhle verzi.“
,,Například?“ Se zvědavým výrazem se opřel o sloup a s překříženýma rukama na prsou vyčkával co bude následovat dál. Nová taktika? Moc se mu nechtělo přerušit tak krásnou chvíli, kdy zatím na něj nekřičí nejrůznější nadávky.
Začala mu vyprávět sen s kopretinou i živé fantazie ve sprše. Záměrně vynechala detaily. Sdělila mu jen ty nejzákladnější informace. Angelovi se během jejího monologu rozjasňoval obličej, jako by se utvrzoval ve své domněnce. Když se ale dostala k vzpomínce, ve které byl člověkem, po jeho tváři se opět mihl temný stín. Raději se k ní otočil zády a pečlivě zvažoval, co jí odpoví. Po chvilce ticha, která byla pro Buffy nesnesitelnou, se konečně tiše ozval.
,,Hrají si se mnou.“ Otočil se na ní. V očích se mu snoubila bolest se smutkem. ,,S námi.“ Dodal, jako by to byla samozřejmost. A taky že byla.
,,Kdo?“ Zmateně se zamračila. Tuhle odpověď opravdu nečekala. I když vlastně nečekala nic. Nebyla schopná normálně uvažovat. A už vůbec ne, když se jednalo o ní a o Angela.
,,Síly.“ Posměšně si uchechtl. ,,Jsem jejich novou hračkou.“ Pokrčil rameny, když si všimnul stále nechápavé přemožitelky. ,,Asi jim přišlo ohromně vtipné do toho zapojit i tebe.“ Znaveně si usednul na židli a schoval hlavu do dlaní. Je tohle nový druh zkoušky? Už mě začínají štvát!
,,Co jsou zač? Ty Síly?“ Její něžný hlas doputoval až do mužova zničeného nitra. Musím, jiná možnost není. Nemůžu jí ublížit… znova.
,,Angele?“ zkusila znova, když upír nezareagoval.
,,Nedělej si s tím starosti. Ono je to brzy přestane bavit.“ Přemohl se na úsměv. Nejradši by jí všechno prozradil. Střetl se s jejími veselými jiskřičkami, které ji tančily v očích. Nemůžu.
,,A to je všechno co mi k tomu řekneš?“ Nálada jí začala pomalu klesat. Kvůli tomuhle přijela až do L.A.? Aby jí řekl tohle. Co jí vlastně řekl?
,,Ty představy,“ pomalu polkla,“nebyly teda skutečné? Chceš mi tím říct, že ty Síly či co, aby se pořádně pobavily, mě přinutily uvěřit, že se to opravdu stalo?“ Rozrušeně vstala od stolu a očima metala blesky.
,,Tak nějak.“ Přikývl hlavou na souhlas.
,,A to, že si byl člověk…“ hlas se jí zlomil, když si vybavila ten neuvěřitelný pocit.
,,Byl to jen sen.“ Zbořil i tu poslední naději, kterou v sobě chovala. Dokonalý Angelus. Pohoršoval se v duchu sám nad sebou. Vidět ji, jak trpí, ho bolelo mnohem víc, než mohl dát najevo. Připadal si jako zmetek. Nevěděl, jestli je správné ji takhle krutě lhát, ale i lež může být milosrdná. Chtěl doufat, že ano.
,,Fajn. Tak to bychom teda měli.“ Úspěšně v sobě udusila všechny pocity. Teď toužila co nejrychleji vypadnout. A v temném koutě se hořce zasmát nad svou naivitou. Popadla kabát a vyřítila se z bytu jako neřízená střela.
,,Promiň.“ Stačil ještě špitnout, než se dveře s prásknutím zavřeli.
Zdrceně vešla do svého pokoje a z posledních sil usedla na ustlanou postel. Will ji netrpělivě očekávala a když se konečně objevila ve dveřích rychle jí vyšla vstříc.
,,Tak jak bylo v L.A.?“ Přisedla si k ní a stěží maskovala zvědavost.
,,Co myslíš?“ Cítila se totálně vyždímaná. Kdyby jí oznámily, že je konec světa, nedokázala by ani uronit jedinou slzičku. ,,První to nebyl.“ Připustila rozmrzele. Zrzce se po tváři mihl vítězoslavný úšklebek, ale rychle ho zaplašila, aby se nemusela cítit provinile.
,,A o co teda šlo?“ Povzbudivě ji chytla kolem ramen, aby jí byla oporou.
,,O nějaké pitomé Síly, či co, které se bavily na náš účet.“ Pokrčila rameny. ,,Já to taky nechápu.“ Dodala, když uviděla její zamračený výraz.
,,No… a jak to šlo?“ Nervózně zkoumala každý nepatrný záchvěv na její tváři.
,,Normálka.“ Pokývala hlavou. Očima se střetla se svou přítelkyní. Buffy se zkřivil bolestivě obličej. ,,Byla to zase tragédie.“ Tiše zakňučela a schoulila se Will do náruče.
Chvíli panovalo v místnosti ticho. Nebylo třeba slov. Willow ji tiše podporovala a hladila po vlasech. Znenadání se Buffy vzchopila.
,,Díky Will, ale už je to v pohodě.“
,,Určitě?“ Pochybovala o tom, že se s tím tak snadno vyrovnala. Když šlo o Angela, tak to nikdy nemohlo být v pohodě. Rány na duši jsou příliš hluboké, než aby šli tak snadno zahladit. Buffy mohla oklamat okolí, ale před ní nemohla zakrýt do očí bijící zklamání. Už zase ji ublížil. Copak to bere jako sport? Pomyslela si zrzka v duchu, když pozorovala zvedající se dívčino tělo.
,,Musím jít na hlídku; pročistit si hlavu. Neměj o mě strach. Jsem už přeci velká holka.“ S posmutnělou tváří se vydala plnit svá slova. Vzala si kabát a ráznými kroky opustila pokoj.
,,Já vím.“ Řekla si sama pro sebe čarodějka, když za její kamarádkou zaklaply dveře.
Seděla strnule na náhrobku a bezbarvě zírala na kus kamene, vyčuhujícího ze zarostlé zeminy. Hlavou jí probíhalo tisíce myšlenek. Tak tohle byl fakt podařený výlet, Buffy… smutně se usmála a dál upírala zrak před sebe, i když ve skutečnosti okolní realitu vůbec nevnímala. Asi mi je souzeno zůstat sama. Tiše si povzdechla; v rukou svírala kolík, se kterým si bezmyšlenkovitě pohrávala. ,,Kdyby se tu objevil aspoň jeden upír, kterému bych mohla pořádně nakopat zadek.“ Zamumlala si polohlasně. ,,Upíři se k ničemu jinému nehodí.“
,,Tak to abych raději šel, že?“ ze stínu se vynořila mužská postava. Buffy nevěřila vlastním uším. Musí mít halucinace, jinak si to nedokáže rozumně vysvětlit. Otočila se za sebe. Je to vůbec možný? On se vrátil?
Pomalými kroky došel až náhrobku, na kterém seděla jeho láska. Tolik by jí toužil znova políbit. Ale proto tu nebyl. Musí se konečně vyrovnat s minulostí a pohnout se dál. Už teď se za to nenáviděl.
Buffy zhluboka dýchala; snažila se vzpamatovat z toho nenadálého šoku. Pro tenhle večer jich bylo až přespříliš. ,,Proč ses vrátil?“ Vypálila na něj o něco tvrději, než měla v úmyslu.
Angel nečekal květiny na uvítanou, proto raději přešel rovnou k věci.
,,Buffy, chtěl jsem se ti omluvit. Za to, jak jsem byl…“ hledal slova, která by vystihla co přesně byl.
,,Morous? Nevrlej, protivnej…“ Začala přemožitelka pohotově vyjmenovávat vše, co ji právě napadlo.
,,Jo, tak nějak.“ Pokrčil omluvně rameny. Nastalo protivné ticho. Buffy si hrála s lemem trička, jen aby se na něj nemusela dívat.
,,Buff?“ ozval se nesměle.
,,Hmm?“ dala najevo, že ho poslouchá. Stále ale odmítala odtrhnout zrak od látky, která byla momentálně zajímavější.
,,Přál bych si, abych měl pro tebe lepší zprávy, opravdu.“ Došel až k ní a jemně jí pohladil po rameni. Buffy se při jeho pohlazení mírně zachvěla. Být mu takhle nablízku ji ničilo. Stále mlčela a vyčkávala.
,,Chtěl bych, aby se sny plnily.“ Zněl tak smutně a sklesle, že už to déle nevydržela.
,,Já taky.“ Zašeptala posmutněle a zahleděla se mu do očí.
,,Takže se na mě nezlobíš?“ zkusil opatrně. Nikdy si nemohl být jistý, jak se v příští vteřině zachová. A to ho na ní vždycky tolik fascinovalo.
,,A za co?“ Přemožitelka potvrdila jeho úvahy – už se zase usmívala jak sluníčko. ,,Za to, že jsi mi řekl pravdu? Jak to s těmi sny je?“ Angele, ty jsi fakt parchant… ,,Jo, jasně, máš pravdu.“ Zakýval hlavou na souhlas. ,,Takže tedy…“ umlkl a nervózně si prohrábl vlasy. Začínalo mu být horko, navzdory chladné noci.
,,Bys měl jít. Chápu, musíš zachraňovat svět.“ unaveně si oddychla. ,,A já taky…“
,,Jo. To mi jde.“ Aspoň něco. Ne, počkat – lhaní ti jde taky dobře! Uvnitř upírovi mysli propukla válka mezi svědomím a výčitkami. Musí co nejrychleji zmizet, jinak neručí za další slova – ještě chvíli se bude dívat do jejího krásného důvěřivého obličeje – a bude se muset jít zaškrtit.
,,Měj se hezky,“ chystal se už k odchodu, dívka nestačila nijak zareagovat. ,,A opatruj se!“ ještě se na ní otočil než zapadl do tmavého houští.
Buffy apaticky zírala do míst, kde před chvílí zmizela jeho záda. Ani nevěděla, jak se cítí. Tolik pocitů ji během krátké chvilky zavalilo, že je nedokázala oddělit. Myšlenkami se topila na jejich rozhovor. Tentokrát to proběhlo docela v klidu. Aspoň něco. Dlouze si povzdechla.
,,Buffy?“ Za jejími zády se ozval šramot.
Jmenovaná sebou polekaně škubla. Kolik ještě překvapení za tuhle noc zažiju?
,,Riley?“ Údivem jí poklesla čelist. Jeho tu opravdu nečekala.
,,Ahoj, jak se máš?“ Mladík se nervózně prohrábl ve vlasech. Fakt geniální otázka!
Blondýnka udiveně seskočila z náhrobku a nevypadala na to, že začne konverzaci.
,,Chtěl jsem tě pozdravit, když jsem tě uviděl…“ začal koktat. Její upřený pohled ho vyváděl značně z míry. ,,Ale jestli ti tu vadím, tak já klidně půjdu.“ Otočil se k odchodu.
Buffy se konečně vzpamatovala z šoku. ,,Ne, počkej!“ Vyhrkla spěšně až se muž udiveně zarazil.
,,Chci říct neodcházej.“ Rukou si promnula čelo. Její řečnické schopnosti dosáhli kritického bodu; teď opravdu nepotřebovala odehnat od sebe každého, kdo se aspoň na pohled jeví sympaticky.
,,Jak se máš?“ Fajn, tímhle snad nic nezkazíš. Dívka se pokusila o úsměv.
,,Chtěl jsem se tě zeptat,“ utichl, jako by se rozmýšlel, zda jí to má říct nebo ne.
,,Zeptat na co?“ vyklopila ze sebe nedočkavě až se musela zastydět, jak neomaleně to musí působit.
,,Zeptat, zda bys se mnou nechtěla někam vyrazit.“ Napjatě pozoroval každičký nepatrný pohyb na její tváři. Buffy se zatvářila překvapeně. Vzápětí se celá rozzářila.
,,Myslíš rande?“ pobaveně se ušklíbla a šťouchla ho do žeber.
,,I tak se to dá chápat.“ Připustil úlevně. Byl rád, že ho neodmítla okamžitě na místě.
,,Nechceš zajít třeba na zmrzku?“ Zkusil neutrální místo na schůzku.
,,To by bylo fajn. Jen ne čokoládovou.“ Pokývala hlavou na souhlas.
Riley se zasmál. ,,A proč?“
,,Špatný vzpomínky.“ Smutně si povzdechla. ,,Ale ty mě nechceš zažít smutnou, že ne?“ Znova se pokusila se o úsměv, tentokrát s větším úspěchem.
Přivřela oči. V mysli jí vytanula vzpomínka na milenecký pár, ležící v objetí. Sluneční paprsky je příjemně šimrali na šťastně se usmívajících tváří.
,,Ne, já… chci zůstat vzhůru… tak tenhle den bude napořád.“ Nemožné přání.
,,Spi.“ Něžně jí políbil na čelo. ,,Zítra je taky den.“
,,Angele? To je poprvé, kdy tohle cítím.“
,,Co tohle?“ Zvesela jí zašeptal do vlasů. Miloval její vůni. Dokázal by takhle ležet celou věčnost.
,,Je to tak, jak jsem vždycky chtěla. Normální děvče usne v náručí svého normálního přítele.“ Spokojeně zavřela oči. ,,To je dokonalé.“ Znova jí políbil do vlasů. Cítil se naprosto šťastně. Ano je to tak dokonalé, až se bál jen na okamžik uvěřit. S úsměvem na rtech zavřel také oči a dál si vychutnával ten neuvěřitelný dar, který jim byl nečekaně dopřán.
,,Děje se něco?“ Zatvářil se ustaraně, když uviděl její posmutnělou tvář, na které se odrážely bohaté zkušenosti se zlomeným srdcem.
,,Všechno je v pohodě.“ Usmála se na Rileyho. Sklopila oči. ,,Byl to jen sen. A sny se neplní.“ Zašeptala si polohlasně spíše pro sebe. Po tváři jí přeběhl náznak smutku. Ucítila pevné sevření. Překvapeně pohlédla na svou drobnou ruku, jak je bezpečně schovaná v mnohem větší dlani. Pohlédla na Rileyho. ,,Děkuji.“
,,Za co mi děkuješ?“
,,Za to, že tu jsi se mnou. Jednou ti to možná vysvětlím.“
Riley se na ní beze slova díval. Pomalu přikývl, že rozumí. Nemusela mu nic vysvětlovat. Byl rád, že jí může pomoct. Nepotřeboval znát důvod její záchrany. Ale byl připraven jí nabídnout pomocnou ruku, kdykoliv se mu bude zdát, že o ní stojí, ačkoliv to nikdy nepřizná. Váhavými kroky se vydali ze hřbitova, zpátky do obyčejného života.
,,Sny mi ale nikdo nevezme. Nikdy.“ Usmála se ještě pro sebe. Aspoň něco mi zůstalo…