Informácie o poviedke:Túto poviedku sme získali spolu s inými od rôznych užívateľov, ktoré si ju kedysi stiahli na svoj pevný disk, kde odpočívala dlhé roky. Nepoznáme portál jej pôvodného umiestnenia. Vzhľadom na to, že nechceme, aby upadla do zabudnutia, rozhodli sme sa ju skopírovať priamo na túto stránku. Všetky práva na túto poviedku sú vyhradené jej pôvodným autorom a na tejto stránke sú umiestnené bez nároku na akýkoľvek honorár od jej čitateľov. Jednoducho chceme, aby sa na ňu nezabudlo. :-)
farma Connorových adoptivních rodičů
Po vodě běhaly a vlnky a tiše odrážely poslední paprsky zapadajícího slunce. Conor mimoděk žmoulal mezi prsty větvičku bezu a uvažoval, jestli má přijmout nabídku stáže od vědecké rady. Evropa. S rodiči byli zatím jen na Krétě, v Římě a v Athénách, kde si tehdy v deseti vymknul kotník... Sledoval, jak se nebe nad protilehlým břehem barví. Fialové záblesky mu připomněly gejzíry na Bormhonu, světě démonů vyznávajících ducha ohně. Přišlo to znovu jako facka. Otřásl se, protože v teplém večeru, který kolem jejich jezera panoval, v jeho mysli řádilo vlnobití dvou odlišných paměťových proudů.
Současně žil dva životy. Identita dvacetiletého kluka, syna milujících rodičů, vyrůstajícícho v malém americkém městečku se musela konfrontovat s identitou... stvůry. Hříčky vesmíru, protože příroda s tím nemá co dělat. Současně byl přece dítětem dvou upírů, odvlečeným do vzdálené dimenze a vychovávaným láskyplně sice, ale přece jako nástroj pomsty určený k vykonání ortelu nad svým otcem.
Někdy měl Connor pocit, že jej ten tlak roztrhá na kusy. Od toho dne, kdy ten Angličan Wesley zničil Oko Orlona a Connor si zase na všechno vzpomněl, už nic nebylo jako dřív. Nyní žil dva životy. Chodil dál na universitu, doma pomáhal na farmě a scházel se s Tracy. Ale nebylo minuty, aby se mu nevnucovala jeho hrůzná pravá identita... Podivná forma jeho schizofrenie jej sváděla ke studiu medicíny, ačkoliv doposud se specializoval na fyziku částic. Po složení bakalářských zkoušek by se hodilo zaměřit se na medicínu a duševní nemoci, neboť hořce usoudil, že on sám bude sobě tím nejlepším studijním objektem. Pokud se skutečně jednou nezblázní, mohl by v psychiatrii udělat díru do světa. Uchichtl se. Díry do světa přece dělat umí... Dokáže přece cestovat dimenzionálními portály. Dokonce si to zase několikrát vyzkoušel. Mohl by tak ušetřit spoustu času, kdyby skákal častěji, ale uvědomoval si, že by se tím naplno zařadil mezi „stvůry“. A on stále ještě nevěděl, jestli chce ten tajemný a drastický život nebo zda si vybere klidnou a nalajnovanou existenci s instantně vytvořenými vzpomínkami a naroubovaným rodinným zázemím.
Uvědomoval si, že jeho umělá civilní identita se identitě stvůry vzpírá. Přitom cítil, že jediným východiskem by mělo být splynutí obou identit a jejich smíření. Bylo tak těžké s tím vším smířit...
Zažil už tolik hrůzy. Jízlivé Angelusovy zlomyslnosti, poťouchlé intriky posedlé Cordelie s jejím dusivým mateřským sevřením, cizí těžko pochopitelné myšlenkové pochody Jasmine... Jen zlomek toho všeho by byl spolehlivou poukázkou na doživotní blázinec.
Nenávist a zloba jsou tak jednoduché... Jeho vlastní zběsilost s jakou realizoval Holtzovy plány, když otce ponořil na dno ocenánu, mu nyní připadala směšná. Vybavoval si chvíle strávené se svým otcem. Už nedokázal Angela nenávidět po tom, co jej poznal. Jeho po léta pěstovanou averzi spolehlivě rozpustil respekt té podivné skupiny lidí, kteří se v okruhu jeho otce zdržovali. Z každého slova a skutku čišela nefalšovaná úcta a obdiv. Odhodlání přemožitelky Faith Angela zachránit i za cenu vlastního života, Connora přinutilo otevřít oči.
Ode dne, kdy zabil Sahjahna, strávil zase několik hodin s Willow. Jejich setkání probíhala stejně tajně, jako v době, kdy mu to nabídla poprvé, po té, co se s ní setkal v Hyperionu, když vracela Angelovi duši. Connor se ptal a čarodějka vyprávěla. Dbala, aby si Connor doplnil znalosti o tom, co jeho otec dělal od toho dne, kdy mu byla vrácena duše. Něco musela vědět od otce z jeho vyprávění, ale něco zažila i ona sama. Líčila, jak Angel pomáhal přemožitelce v Sunnydale a vysvětlovala, proč nyní Angel žije v LA. Bylo zřejmé, že se mu čarodějka snaží pomoct uspořádat si život, protože se bojí, že by mohl podlehnout odvrácené straně magie, tak jako se to stalo jí samotné.
Dokonce zvažoval, jestli by pro něj nebylo lepší požádat tu démonickou firmu, aby mu vzpomínky na pravou identitu zase zastřela. Tady doma mu život připadal stále obtížnější. Otcovy starosti s ozimy a maminčiny oslavy rodinných svátků působily fádně a vybledle vedle starostí se záchranou světa od všudepřítomných temných sil, které vystrkovaly růžky všude, jen si toho člověk musel umět všímat. Cítil potřebu vypadnout od toho všeho. Vymanit se z hřejivé náruče adoptivních rodičů stejně, jako uniknout od vzpomínek na rakev klesající ke dnu moře.
Musí pryč, aby mohl najít sama sebe. Stáž v Evropě by mohla být řešením.
Nejdřív by ale měl vykonat zásadní návštěvu. Letadlo z LA do Evropy odlétá za tři dny. Vlastně se může do LA vypravit dřív. Nejlépe hned. Rozloučí se s rodiči a zmizí. Může cestovat nalehko. Vlastně nepotřebuje cestovat ani autem ani letadlem...
Los Angeles, správní budova Wolfram and Hart
Všechny instinkty mu to napovídaly. Kamufláž, kterou od posledního rozloučení s Cordelií pečlivě budoval, brzy skončí zúčtováním. To, že zemře on sám, jej netrápilo. Děsily ho však vyhlídky jisté smrti jeho zbylých přátel. Ztratil jich už tolik... Doyla, Cordy, Fred. Bude muset Spikovi a ostatním jasně nastínit jejich vyhlídky, aby měli čas se rozhodnout, jestli do toho ztraceného boje půjdou. Ale zatím je to ještě předčasné, ještě je musí nechat v blažené nevědomosti. Až začne naoko vážně konvenovat s elitní skupinou démonů, přátelé si budou myslet, že se vrátil Angelus...
A jeho jediná vzdálená láska? Měl by se s ní naposledy rozloučit? Ach ne, nebude Buffy zase vstupovat do života. Čím dále je od něho, tím lépe pro ni. Slyšel od Wese, že si v Římě s Dawn zařídily fajn existenci. Jediné, po čem skutečně toužil, bylo, aby byla Buffy šťastná. Zemře rád a zemře s jejím jménem na rtech.
Také se obával, co konečné zůčtování s firmou, jíž je ředitelem, může přinést Connorovi. Snad mu ani jeho nové rodině neublíží. Přesto by ho měl varovat.
Vstal od leštěného stolu a zadíval se z okna na panorama města. Už se setmělo a okolní mrakodrapy blikaly světly bytů a kanceláří. Sáhnul po mobilu a hledal Connorovo číslo. Snad ještě nespí.
Svištivý zvuk a vzdušný vír Angela upozornily na narušení jeho soukromí. Popaměti nahmátl hydraulickou kuši příhodně připravenou v otevřené zásuvce. Ve chvíli, kdy mířil zbraní na místo narušení prostoru, se z otevřeného portálu vykutálela postava s velikou cestovní brašnou, která odletěla do kouta a s duněním narazila do vyřezávané africké sochy.
„Žádnou paniku, to jsem já,“ vyrazil ze sebe příchozí, když se sbíral z podlahy.
Angelova ruka s kuší klesla. „Connore?“
„Snad jsem to tu příliš neponičil,“ zahučel syn, když sbíral zavazadlo a zvedal překocenou dřevěnou plastiku. „Ale podle toho, co už o tobě vím, to tu dlouho vcelku nezůstane. „Konečně se otočil a Angel mu mohl pohlédnout do tváře. Ticho v místnosti houstlo. Ani jeden z nich nechtěl začít jako první.
Nakonec se osmělil ten starší. „Uh, právě jsem na tebe myslel. Souvisí to s tím, cos řekl. Dlouho to tu vcelku nezůstane. Měl bys vědět, že přijde čas, kdy zůstaneš sám.“ Nezačal právě diplomaticky.
„Vždycky jsem byl sám,“ odsekl Connor.
Angelova tvář se hořce stáhla: „Ale ne, jenom jsi to nevěděl. Fakt mě strašně mrzí, co se stalo.Vím, že neexistuje omluva pro to, čeho jsem se na tobě dopustil... Kdybych to mohl nějak změnit, udělal bych cokoliv,“ zachraptěl a musel se posadit zpět za stůl. Pracovní plocha se výsměšně leskla. Zavřel oči a zatnul zuby.
Connor vztekle prásknul taškou na konferenční stolek, až kovové přezky zaskřípaly po pískovaném skle. Plesknul sebou do křesílka a bafnul: „Za co všechno si ještě chceš dávat vinu, tati?“
„Connore?“
„No co se divíš? Myslíš, že když jsem si vzpomněl na svůj báječný pravý život, na tu procházku růžovým sadem, že jsem se zase v klidu vrátil k identitě nadějného středostavovského studentíka z farmy u jezera? Myslíš, že by to šlo? Houbeles. Nepomůže strkat hlavu do písku. Vidím věci, který ostatní nevidí. Je to hendikep nebo výhoda? Jak se to vezme. Učím se s tím žít. Taky občas docházím k Willow na lekce z historie a magie. Willow je ukecaná a občas poví i to, co by se říkat nemuselo. Takže toho vím spousty o tobě, o matce, o radě a přemožitelkách... i o té jediné. Chystám se do Evropy. Katedra fyziky mi nabídla půlroční stáž v CERNu, Evropské laboratoři pro fyziku částic na francouzsko-švýcarských hranicích poblíž Ženevy. Myslel jsem, že ti to oznámím. Stejně jsem to měl při cestě.“
„Aha, no to je skvělé,“ blábolivě kývnul Angel, protože mu pořád zněla v uších ta těžko uvěřitelná otázka: Za co všechno si ještě chceš dávat vinu, tati? Takže Connor vůči němu nechová tak velkou zášť, jak se obával.
„Právě jsem ti chtěl zavolat,“ vypravil ze sebe těžce. „A ty ses tu objevil. Jsem asi příliš starý na taková překvapení. Zdržíš se ?“
„Letadlo mi letí za tři dny,“ odpověděl syn.
„Proč letadlo?“ zeptal se Angel, čímž měl na mysli, že portály by to šlo snáz.
„Budou mě čekat na letišti, chci působit normálně,“ vysvětloval syn upjatě.
„Aha, normálně. Chápu,“ kývnul otec.
„Jeden z mých životů je normální,“ namítnul syn.
o měsíc později, vědecké pracoviště CERN poblíž Ženevy
Kráčel lesklým tunelem obřího urychlovače částic. Tunel měl tvar obřího prstence v celkové délce třiceti kilometrů. Rozkládal se na úpatí jurského pohoří na území dvou států. Až zařízení spustí, budou se v něm srážet protony s dosud nedosažitelnou energií rychlostí stomilionkrát za vteřinu. V zařízení CERNu pracuje přes šest ticíc vědců, což je polovina všech fyziků, kteří se na světě zabývají fyzikou částic.
Instalační potrubí potažené chromem a titanem se vinulo kolem zaoblených stěn podzemní chodby a připomínalo interiér kosmické lodi. Connor hledal revizní štítek, který označoval servisní panel skrytý v obložení. Napravoval rest zevčerejška, kdy tady s Marcem vyměňovali vadný kabel. Nebyl si jistý, jestli porucha v monitoringu není způsobena nedostatečně propojeným konektorem.
Když v jednolité stěně identifikoval nenápadný štítek, musel do vlasově tenké spáry panelu zasunout jemný břit špachtle. Zkontroloval zařízení a vracel se k servisní šachtě, kterou bylo možné vystoupat z tunelu uloženého v hloubce 150 metrů pod zemí na podlaží minus 6, aby se golfovým vozíkem mohl dopravit na základnu.
Vstoupil do výtahu a zmáčkl tlačítko. Výtah se rozjel a vzápětí se zadrhnul. Světlo zhaslo a vzápětí se rozsvítily nouzové bludičky. Connor si otrávěně povzdechl. To se v nedokončeném tunelu stávalo často. Nejpozději do deseti minut se dispečer u monitorů dostane ke snímkům jeho výtahu a upozorní údržbu. Smířeně se svezl do sedu, Složku s papíry a nástroje položil vedle sebe na zem. Měl jsem si vzít na čtení i něco jiného, než schemata připojení, pomyslel si.
K jeho uším doléhal nezřetelný šelest, který sílil, až přešel do srozumitelného hovoru, který se do kabiny výtahu dostával nejspíš ventilačními šachtami. Téma hovoru donutilo otráveného stážistu našpicovat uši.
„Jsou to vrtáci, kdybychom to nedoladili, tak ten zázrak nikdy nespustí,“ odfrkl kdosi pohrdavě.
„Možná, že by spustil, ale žádoucí efekt by se nedostavil. Vznikaly by jenom mikrodíry. Divím se, že to konkurenci nedošlo. Když to nedošlo těm uhlíkatým pitomcům, co jim patří tahle ukňouraná planeta, to se vůbec nedivím. Jejich obrana ustrnula na úrovni Rady pozorovatelů, a tam vládne slepota už po staletí. Ale že si kamufláže nevšimli ani seniorpartneři, to je gól,“ nadšeně zaševelil druhý hlas.
„Prý mají co dělat s vlastní pobočkou v Los Angeles. Vede to tam nějaký kverulant, a ten kalí vodu,“ uvažoval první hlas.
„Mají ho zlikvidovat, když dělá problémy. Sami si ho tam dosadili. Jasný důkaz úpadku jejich vlivu,“ pronesl druhý hlas.
„No, až se urychlovač spustí, bude vyluxováno tak jak tak,“ liboval si první hlas.
„A naše rodná firma bude mít kvadrant zas jen pro sebe,“ potvrdil druhý hlas.
Pak se světla zase rozsvítila a výtah se dal po pohybu. Connor konečně hlasitě nabral vzduch do plic, protože celou tu dobu poslouchal se zatajeným dechem. Zkoprněle zpracovával informace... a bojoval s racionálními námitkami, že se mu to muselo zdát.
Když se večer ukládal ke spánku, byl už témeř přesvědčený, že se stal obětí výplodu vlastní představivosti. Pak se ale zděšeně posadil, když mu došlo, že celý rozhovor – který zněl jako šelestění, probíhal v jazyce démonů z dimenze Elgoragh, před kterými se třásl celý jeho svět, tedy ten svět, kde pobýval s Holzem prvních sedmnáct let svého života.
Vstal a začal se oblékat. Nejspíš nebude dobré zdržovat se konvenčním cestováním. Adresu, na které se Willow s Kenedy v Budapešti zdržují, vlastně zná.
Budapešť, byt Willow a Kennedy
„Říkáš, že to vyznělo tak, že se jim podařilo nějak manipulovat s Radou pozorovatelů?“ nevěřícně kroutila hlavou Willow.
Když Connor přikývnul, rozhodila Kenedy rukama: „Vysvětli mi, co by se mohlo stát tak hrozného, když se ten urychlovač spustí. Je přece divný, že si těch rizik vědci nevšimli...“
„Všimli. Ještě, než jsem se k vám vypravil, poseděl jsem chvíli u internetu a zjistil si, že od doby přípravy projektu do dnešního stavu před spuštěním, se v realizačním týmu CERNu vystřítalo celkem třicet tři vědců. Osmnáct už je po smrti. Příčiny vypadají normálně, jako selhání srdce, zhoubná bujení, autonehody. Trochu jsem se pošťoural v interní databázi. Zjistil jsem, že většina z nich se snažila upozornit na možná rizika.“
„A jaká jsou ta rizika?“ netrpělivě uhodila Kenedy.
„Velký hadronový urychlovač bude generovat silné magnetické pole.“
„No a?“
„Tak například střed naší galaxie je tvořen obří černou dírou, která generuje silné magnetické pole. Kromě všeobecně známého pohlcování čehokoliv, co se dostane do její blízkosti, kvantového vypařování a dalších serepetiček, jsou prostě černé díry podle nejnovějšího bádání přirozenými supervýkonnými urychlovači částic,“ trpělivě líčil Connor.
„Škoda, že to nemůžu konzultovat s Fred,” povzdechla si Willow. Jen co se spolu seznámily, vyměnily si pár mailů, Fred tak nešťastně zahynula. „Z toho nejspíš plyne,“ uvažovala čarodějka, „že když se spustí náš urychlovač, může se jeho atributem stát černá díra.“
„Jo,“ kývnul Connor. „To asi měli na mysli, když zmínili, že až se urychlovač spustí, bude vyluxováno tak jak tak.“
„No, pokud mají vědce pod kontrolou a Rada pozorovatelů se nechala oblbnout, zůstáváme na to sami. Problémem je, že když budeme spuštění urychlovače sabotovat třeba i magicky, tak ta cizí démonická firma, bude mít asi lepší prostředky, jak nám v tom zabránit,“ uvažovala Willow.
„Jestli chtějí vcucnout naši planetu do černé díry, co tím získají?“ uvažovala Kenedy.
„Jim nejde o Zemi,“ houknul Connor, „ani o pozemšťany. Chtějí oslabit sféru vlivu Wolfram and Hart v této části vesmíru.“
„Nikdy jsem neslyšela o nějaké konkurenční firmě,“ utrousila čarodějka.
„Já toho taky moc nevím, ale otec by mohl,“ řekl Connor a rozloučil se.
Angelova kancelář, správní budova Wolfram and Hart
„To nemyslíš vážně?! Chceš po mně, abych vlastně pomohl firmě, kterou se snažím cílevědomě zničit? Abych upozornil Hamiltona, že si na Zemi konkurence přihřívá polívčičku?“ rozčiloval se Angel.
„A co je lepší?“ oponoval Connor. „Aby se celá naše planeta odporoučela do černé díry zásluhou mazaného konkurenčního boje nebo aby si WH udělala pořádek a ty destrukční praktiky zarazila?
„Nejlepší by bylo zlikvidovat oba cizácké výsadky současně,“ syknul otec.
„Řekl jsi, že s nimi musíš hrát na stejné straně těsně do chvíle, kdy to všechno skončíš. Takže by sis šplhnul, kdybys upozornil na záškodníky v dobytém území,“ ušklíbnul se Connor.
„Nechci je upozornit na tebe,“ houknul Angel. „Po pravdě se mi ulevilo, když jsi z Ameriky odjel.“ „Už jsem velký,“ usadil otce Connor, „a ujišťuju tě, že udělám všechno pro to, abych při závěrečných fanfárách nechyběl. Víš, že cestuju poměrně rychle.“
„To mi právě dělá starosti. Někam tě uklidit by nebylo k zahození... Škoda, že bys nevydržel pár neděl na dně oceánu. Ale takto... No, asi máš pravdu v tom, že jediným schůdným způsobem, jak diverzi zabránit, je prásknout to mým chlebodárcům. Budu fakt za šplhouha. Odkud pocházeli ti servisáci, co tak nezištně dohlíží nad zdarem vědeckého projektu?“
„Z dimenze Elgoragh,“ odpověděl syn.
„Takže to bude korporace Kvinkunks. Odtamtud pochází Nesmrtelný. Oficiální emisar korporace na Zemi, tiše trpěný Wolfram and Hart,“ pronesl Angel tak tiše, že kdyby Connorovy smysly nebyly bystřejší než lidské, slyšel by jen šum klimatizace.
„Ten Nesmrtelný, co chodí s Buffy?“
„Vidím, že Willow je ještě ukecanejší, než jsem předpokládal,“ syknul Angel hořce.
„Proč Wolfram and Hart dopustili, aby se tu roztahoval vyslanec konkurenční korporace?“ obrátil list Connor.
„Protože,“ skřípal zuby Angel, „protože ten hajzlík je miláčkem Sil. Proto.“
Po vzrušené výměně názorů musel Angel uznat, že Connorův návrh je snad jediný průchodný. Pokud Angel upozorní Wolfram and Hart na chystané zničení Země a následnou ztrátu sféry vlivu, Wolfram and Hart zasáhne a nejspíš smete i Nesmrtelného, o kterém se všeobecně vědělo, že je emisarem konkurenční korporace. Jestliže WH v pudu sebezáchovy určí Nesmrtelného k likvidaci, nebude brát ohledy na osoby v jeho blízkosti.
Jelikož ke spuštění urychlovače má dojít do tří týdnů, bude třeba nejdříve varovat Buffy, aby přerušila s Nesmrtelným kontakty, nejlépe aby odjela na pár týdnů mimo Řím. Teprve později by měla informace o chystané destrukci Země dojít ke sluchu seniorpartnerů, ale také Hamiltona, senátorky Brucnerové, Sebassise a ostatních holomků, aby mohli sešikovat preventivní úder.
„Takže si rozdělíme úkoly. Já zaskočím za Buffy a až ti dám avízo, že je ze hry, můžeš to rozbalit na Hamiltona,“ konstatoval Connor.
„Hmmm,“ zahučel Angel, „to nebude tak jednoduchý. Buffy je tvrdohlavá. A moc jí toho říct nemůžeš. Bude s ní těžké pořízení.“
„O tom nepochybuju. Nemám jí něco vyřídit?“
„Uh, radši... nee. Ale požádej Willow, aby jí zavolala dřív, než k ní vpadneš. Snad Willow trochu ohladí ostré hrany,“ povzdechnul si otec.
Řím, palác Nesmrtelného
Tiše jako myška našlapovala po perském koberci. Ještě pár krůčků a bude v koupelně. Svlékne ze sebe triko plné úpířího prachu, osprchuje se, a vklouzne do široké postele s nebesy. Při troše štěstí si Agi ani nevšimne, že byla mezi druhou a čtvrtou hodinou raní na hlídce.
„Kdybych nebyl nesmrtelný, došel bych k závěru, že stárnu,“ ozvalo se z postele.
„Uh, ty nespíš?“
„Mám trénované smysly, miláčku. Nemusíš se vytrácet tajně. Od prvního dne, kdy jsi začala přespávat u mě, vím, že chodíš pracovat. Pokaždé ti kryli záda tři muži mé ochranky.“
„To musí být sakra dobří, tichošlápku,“ řekla jízlivě.
„Jsou ti nejlepší. Nechci o tebe přijít.“
„Nemůžu říct, že se mi to líbí, ale na druhou stranu by mi měla tvá starost o mé bezpečí lichotit, že?“
„Snad imponovat, ano. Přidáš se ke mně, až ze sebe smyješ stopy boje? Natřásl jsem ti polštářky, jak to máš ráda...“
Svádivý líný hlas zněl tak provinile, že se musela proti své vůli zasmát. Už čistá se zabořila do saténového povlečení.
„Miluju tě, Bufy. Nikdy mi na nikom tolik nezáleželo, jako na tobě,“ šeptal jí do ucha mazlivě. I ona jej měla ráda. Nejvíc, jak byla schopna. Ale ve chvíli, kdy ji objímaly jeho paže, viděla za zavřenými víčky tvář jiného muže. Bledou tvář, ze které hořely oči barvy čokolády. Jen ona sama věděla, s kým se skutečně miluje, když se objímala s kterýmkoliv jiným mužem... V bezpečí své mysli byla s tím jediným, kterému naležela její láska. S tím, se kterým být nemohla.
Jakoby Agi vycítil, že je duchem jinde, zeptal se: „Miluješ mě, vůbec?“
„Miluju tě,“ odpověděla nahlas. A v duchu dodala: „Miluju tě, Angele.“
Ráno po společné snídani se Agi rozloučil s tím, že musí odcestovat na pár dní do Pekingu na dražbu starých tisků v Paláci lidu. Buffy si tedy naplánovala, že stráví nějaký čas doma s Dawn. Dawn studovala na universitě kunshistorii. Buffy přes den pracovala v nakladatelství a po nocích obcházela hřbitovy. Ještě jí zbývala spousta času na sestru i na Agiho.
Agriho limuzína ji vezla k jejímu bytu, který se nacházel v pěkném secesním činžáku na břehu Tibery. Cestou vzpomínala, jak se Nesmrtelným nechala sbalit. Tím Nesmrtelným, který znal oba její upíry. Vlastně ta společná minulost byla tím, co ji přitáhlo do Agiho náruče.
Setkali se na jakési dobročinné akci související s uměním, kam ji dovlekla Dawn. Agi se otočil od hloučku přátel právě v okamžiku, kdy se Buffy chtěla prosmýknout za jeho zády. Skončilo to smokingovou košilí politou červeným vínem. Jeho poznámka, že kdyby šlo o krev, musel by se před ní mít na pozoru, ji překvapila. Nechala se pozvat do přilehlé vinárny, aby s otevřenými ústy naslouchala vyprávění toho elegantního prošedivělého světáka o tom, jak na konci osmnáctého století Angelusovi a Spikovi přebral obě jejich upírky. Líčil ten lascivní příběh s takovým vkusem, že se zajíkala smíchy. Přistihla se, že mu visí na rtech. Po té, co se doslechla, že Angel, Spike a Wesley začali pracovat pro Wolfram and Hart, propadala často panice, že nikdy už to nebude jako dřív. Každá zpráva o minulosti těch dvou, měla pro ni cenu zlata. Její zatvrzelé srdce alespoň na chvíli okřívalo.
Teď by už měla mít rozum. Nezbývá, než se smířit s tím, že Angel je pro ni nedosažitelný tak jako nikdy. Strašně se na něj zlobila. Usmyslela si, že se pokusí vymanit z trýznivé nenaplněné touhy po něčem, co se nikdy nesplní. Právě proto si do svého srdce nyní pustila Agiho, s jeho jemným šarmem a vtipem.
byt na nábřeží Tibery
Doma ji místo Dawn čekal jen vzkaz připevněný magnetem na lednici. Dawn psala, že ji Willow pozvala do Budapešti, kde jí pomůže zkompletovat materiál k diplomové práci. Buffy se má mrknout do mailové pošty, Willow jí poslala dost naléhavý dopis. Po telefonu o tom mluvit nechtěla, prý se bojí odposlechů. Buffy pokrčila rameny. Stáhla z počítače čarodějčin mail. Působil nezvykle stroze a tajnůstkářsky. Will psala, že se u Buffy brzy ohlásí syn jejího starého přítele. Naléhala na Buffy, aby se zachovala dle jeho doporučení s tím, že čím méně se o věci dozví, tím to bude pro ni lepší. Dopis Buffy rozladil. Starý přítel? Nepamatovala, že by měl Giles nějakého syna. Jestli si myslí, že ji budou vodit jako loutku na špagátku, aniž by jí dali možnost vědět proč, to se přepočítali.
Zasunula do počítače cédéčko s rukopisem, který připravovala k vydání, a pustila se do korektur.
Z práce ji vyrušilo zazvonění. Za dveřmi stál mládenec, jehož tvář jí připadala podivně povědomá. Přesto si nepamatovala, že by se s ním kdy setkala.
„Jmenuju se Connor. Jsem Agelův syn. Willow ti o mně nejspíš psala, Buffy.“
Beze slova jej nechala projít dál a postavila na kávu.
To, co jí ten kluk vyprávěl, jí dohánělo k nepříčetnosti. Napochoduje si sem a má tu drzost ji žádat, aby na tři týdny vypadla z Říma, aniž by Agimu cokoliv řekla. Vše v zájmu zachování života na Zemi... Jak jí může Angel posílat svého syna?
„Proč?“ vybafla mrazivě.
Connor se neklidně zavrtěl: „Máme důvod se domnívat, že kdyby ses pohybovala v jeho blízkosti, hrozilo by ti nebezpečí. Jestli nevěříš mně, věř alespoň Willow.“
„Nevěřím především Angelovi,“ štěkla kategoricky. Zlost a vztek a závist. To všechno ji zaslepovalo. „Tak díky, žes přijel. Teď mě, prosím, omluv. Půjdu to ze sebe vyběhat.“
„A uděláš, oč tě žádám?“ naléhal Connor.
„S tím nepočítejte. Jediné, co pro vás můžu udělat, bude, že budu diskrétní a Agimu nic neřeknu. A se záchranou světa na mě nechoďte. Na to už nehraju.“
„Chceš říct, že má iniciativa byla zbytečná?“ ověřovat si klidně.
„Je mi líto,“ odsekla.
„To si nemyslím,“ pokrčil rameny, skočil k ní a dřív, než stihla zareagovat, uchopil ji do náruče, sevřel ji jako do kleští a proskočil s ní někam, kde cítila vítr kolem uší a podivný hukot v hlavě. Pochopila, že právě letí dimenzionálním průlinem. Byla tak rozzuřená, že jenom lapala po dechu. Její přemožitelské reflexy ji zradily. Angelův výlupek s ní pevně sevřenou v náručí proletěl časoprostorem a oba se skutáleli na černý koberec s vysokým vlasem.
„Sakra, kam jsi mě zatáhnul?“ prskala vzteklá přemožitelka.
Angelův byt, správní budova Wolfram and Hart
„Pod svícnem bývá tma,“ heknul mládenec a prohnul se bolestivě v pase, když jej uhodila loktem do žaludku. Všechny její rány zkrátka vykrývat nestíhal.
„Cože?“ nechápala.
„Angelův byt v nejvyšším patře správní budovy Wolfram and Hart,“ hlásil výlupek. „Když už musíš znát pravdu, aby ses mohla svéprávně rozhodnout, neexistuje bezpečnější místo. Tady opravdu žádné odposlechy nehrozí. Fred, ještě než zemřela, stačila spolu s Wesem zkonstruovat magickou rušičku.“
Konečně do něho přestala bušit a odtáhla se. Vztek vystřídalo zděšení, když se rozhlédla po moderně zařízeném pokoji. „Jsme v Americe? V jeho bytě?“
„Přesně,“ ujistil ji ten kluk. „Počkáš tady, než ho seženu nebo začneš dělat povyk a upozorníš na sebe všechny čerty od sklepů až po půdu? Neradím ti, abys byla tiše, nýbrž tě o to prosím,“ řekl a šel ke dveřím. Těsně, než vzal za kliku, ještě se k ní otočil a dodal: „Křivdíš mu, když si myslíš, že zradil svoje poslání. Je to právě naopak.“ Upřel na ni oči tolik podobné Angelovým a už mlčky odešel.
Čekala asi dvacet minut, když z chodby uslyšela cinknout výtah. Bože, zase jej uvidí... Musí být odměřená a opatrná. Tak dlouho se neviděli. Lidé a upíři se mění. První pohled a zastavilo se jí srdce. Pak se zase prudce rozběhlo.
„Buffy,“ pozdravil dutě a tvář se mu stáhla potlačovaným napětím.
„Ten únos tě bude mrzet! Vysyp ze sebe, co mi chceš říct a rozkaž tomu svému darebákovi, aby mě vrátil zpět do Říma. Jinak ti z bejváku udělám kůlničku,“ vysypala ze sebe naježeně.
Uhýbal před ní pohledem. To mu Connor neměl dělat. „Měl tě odnést na polární základnu, kam helikoptéra lítá jednou za čtvrt roku a ne sem... Když už mu nic jiného, než únos, nezbývalo,“ utrousil chladně a posadil se.
Buffy zatím rázovala po místnosti. Pět dlouhých kroků od jedné zdi ke druhé a zase zpět. Z očí jí šlehaly blesky.
„Spřáhnul ses s expoziturou pekla na zemi, co? To se ti v pekle tak líbilo, že ho chceš tahat i sem? Tak strašně jsem se v tobě zklamala!“ Výčitky z lítaly jako výstřely z kulometu.
„Proboha, uklidni se!“ zařval bezmocně.
„Nechci být klidná! Nebudu klidná!“ burácela. „To by se ti tak hodilo! A navíc, nechápu, co má s jakousi apokalypsou co dělat Agi! Svatosvatě mi přísahal, že on, na rozdíl od tebe, nemá s WH žádný drobný!“
Angel zatnul zuby. Toto je Buffy. Je vznětlivá jako vždy. Bude jí muset říct pravdu, jinak se nikdy nezklidní. „S WH tvůj miláček skutečně nic nemá. Ale s konkurenční démonickou korporací Kvinkunks dozajista ano. Ale nečekej, že by se ti přiznal.“
Pak Buffy Angel pověděl, k čemu se Connor přichomýtnul.
„Konkurenční firma chce pomoc lidem se sebezničením tím, že jim pomůže spustit urychlovač částic?“ ověřovala si Buffy, jestli to dobře chápe.
„Jo,“ kývnul Angel. „Tím Kvinkunks získá body v boji o moc. O Zemi jim nijak zvlášť nejde. Chtějí hlavně oslabit WH.“
„Nevěřím, že by jim Agi pomáhal,“ zavrtěla hlavou. „Ačkoli je možná jejich vyslancem, tady na Zemi to miluje. Copak není možné, že jej z toho vynechali?“
„Možné je všechno,“ kývnul upír. Pak jeho rysy ztvrdly: „Nechceš ho, doufám, varovat?“
„Jestli mu jde o život,“ namítla.
„Je nesmrtelný!“ řekl suše.
„Tady na Zemi ano, ale kdyby jej odtáhli někam pryč, tak nevím. Je přece tolik způsobů, jak někoho zničit, ty sám to musíš vědět.“ Dohadovala se s ním a nevycházela z údivu. Jak chladný jí připadal... Ta tam byla jeho věčně provinilá tvář, kterou jí v posledních letech nastavoval. Tak je to tedy pravda. Odrodil se a naplno se dal do služeb zla. I teď mu jde o záchranu svých chlebodárců. Podlehl svodům moci.
„Chápu,“ kývnul stroze. „Nesmrtelný není jen miláčkem Sil. Je i miláčkem přemožitelky.“ V hlavě rychle sumíroval proveditelné řešení, ačkoliv všechno v něm řvalo na protest. Teď není čas na city, musí být neproniknutelný jako olověná stěna. „Dobře. Můžeme to udělat následovně. Spike unese s Conorovou pomocí Nesmrtelného sem a donutíme ho změnit strany. On je pružný jako Semtex, nebojím se, že by neobrátil. Když společně budeme varovat Seniorpartnery před cizí diverzí, Agiho loajalita bude oceněna a mí nadřízení ho nejspíš ušetří. Taky a to především, pak Wolfram and Hart napřením všech sil překazí spuštění urychlovače a zabrání vzniku černé díry. V neposlední řadě zlikvidují záškodníky vyslané konkurenční korporací. Země bude zachráněna a tvůj milovaný neutrpí ani zkřivený vlas. Tak bys byla spokojená?“
Bufy sledovala, jak se Angelův projev od počátečního neutrálního tónu jízlivě zabarvuje. Poslední věty téměř vyplivoval.
„Kdyby to byla pravda, tak snad,“ kývla zamyšleně. Pak emoce provalily nepříliš pevnou hráz racionálního uvažování a Bufy se na Angela rozkřikla: „Musíš brát svůj úvazek u Wolfram and Hart opravdu vážně, když tak oddaně hájíš zájmy svých pánů. Harmony ti prý dělá sekretářku. Máš radši krev nenarozených dětí, nebo tu panenskou?“
„Grrr,“ Angelovy rysy zhrubly, jak se jeho démon dral na povrch. Kdyby mu to řekl kdokoliv jiný, zabil by ho. Upřel na přemožitelku svou upíří tvář. Žluté oči hořely pod zvrásněným čelem.
„Řekla jsem snad něco, čím jsem se tě dotkla?“ štěkla jedovatě, ačkoliv viděla, že jej vyprovokovala na nejvyšší únosnou mez. Možná, kdyby na ni skočil a ona vytáhla kolík, to utrpení by skončilo. Sledovala, jak položil hlavu do dlaní. Silou vůle přetavil svůj obličej do lidských rysů. Jeho mlčení ji provokovalo víc, než muleta býka.
„Proč to pokrytectví?“ zaječela. „Mně přece nemusíš hrát divadlo!“ Vrhla se na něho a začala do něj zaťatě bušit, než její paže sevřel do svých pěstí.
„Prosím, už dost,“ zachraptěl. „Nenuť mě k něčemu, čeho bychom museli litovat.“
„A co? Co by se ještě mohlo stát?“ hlas se jí zlomil do tichého šepotu. Očima plnýma slz neklidně těkala, jako zvíře chycené v železech.
„Nic z toho, v co věříš, jsem nezradil,“ vypravil ze sebe zlomeně. Stále ji držel tak pevně, že kdyby nebyla přemožitelkou, rozdrtil by jí zápěstí. „Podívej se na mě,“ vybídl ji. „Podívej se na mě, když ti teď říkám, že dělám všechno proto, abych tu firmu, pro kterou naoko pracuju, zničil. Podívej se mi do očí. Po tom všem, co jsme my dva spolu měli, mám snad trochu nárok na to, abys mě vyslechla. Chápu, že už mě nemiluješ, nic víc mě tolik nebolí. Jestli mě chceš rozprášit, jestli si myslíš, že ti to pomůže se vyrovnat s minulostí, počkej jen pár týdnů. Sám ti nadstavím hrudník. I když, nejspíš to nebude nutné, protože padnu v boji. Konec se blíží tak jako tak. Jenom mě teď, prosím, ještě jednou nechej zastavit tu apokalypsu.“
Jeho ruce povolily sevření, když její odpor ochabnul. Na zápěstích měla rudé skvrny od jeho stisku. Když to uviděl, bezmyšlenkovitě si její ruce přitáhnul k ústům a dotýkal se její zhmožděné kůže svými rty. Chvěla se a viděla, že i on se chvěje. Její zuřivost byla odplavena hlubokou a nezpochybnitelnou láskou, kterou k ní vysílal, aniž si to uvědomoval. Znovu ožívala v tom nehmotném proudu jako květina svlažená rosou po mrazivé noci. S úžasem si vychutnávala pocit čiré radosti. Až dosud nevěřila, že by ještě mohla cítit něco takového. Rozpálená kůže téměř syčela pod doteky jeho chladných úst.
„Co ty můžeš vědět?“ hlesla tiše.
„Hmmm?“
„Co ty můžeš vědět, na koho myslím, když zavřu oči? Koho nemůžu odehnat? Kdo se mi neodbytně vtírá do snění i bdění?“ šeptala naléhavě, ale znělo to skoro jako výčitka.
„Co já s tím mám společného?“ zeptal se nechápavě.
„Všechno.“
„Ach tak,“ zachraptěl a obejmul ji tak samozřejmě, jako by před chvílí nepřemýšlel o výhodách ozdravného pobytu v pekle. Celá se ukryla v jeho náručí. Oba cítili, že je to jejich jediná volba, protože jinak by všechno ostatní ztratilo smysl.
„Miluju tě,“ pípla tence, „tolik jsem se snažila to potlačit, ale nejde to. Tolik to bolí.“
„To znám,“ syknul, když se ústy přiblížil k jejím rtům. Líbal ji s vědomím, že ať se v minulosti snažil sebevíc, aby ji nechal jít, teď když se blíží závěrečná bitva, už nedokáže lhát. „Bylas to vždycky jenom ty. Jsi. Budeš,“ šeptal mezi polibky. „Nikdy se tě nedokážu vzdát, nemám k tomu dost síly. Jsem v tobě navěky ztracený.“ Polibky se prohlubovaly, jejich těla se začínala vlnit.
„Musíme přestat,“ ozvala se v panice.
„Ještě malou chvíli, a pak opravdu budeme muset. Nic by ty parchanty nepotěšilo víc, kdybych teď přišel o duši.“
„A až ta bitva přijde, pokusíš se zůstat v celku?“
„Pokusím. Ale slíbit to nemohu. Jestli přežiju, budu hledat způsob, jak se vyvázat z prokletí. Počkáš?“
„Zestárnu.“
„Ne. Pro mě ne.“
Vyrušilo je zaklepání na dveře. Vzápětí dovnitř vpadl Connor. „Už jsem se radoval, že se vzájemně zamordujete, ale přecenil jsem vás,“ houknul poťouchle.
Angel vzal Buffy kolem ramen a posadil se s ní na pohovku. Její ruce držel ve svých.
„Abychom mohli zlikvidovat základnu WH na Zemi, musíme tu Zemi mít. Takže nejdřív potřebujeme překazit Kvinkunksu černou díru. Pěkně jedno po druhém,“ donutil se Angel k neutrálnímu tónu. „Chápeš teda, že nemůžeme dát... ehm... tvému příteli možnost, aby někomu dal vědět, že se něco děje. Pokud trváš na jeho záchraně, a jak tě znám, tak trváš, budeme ho muset unést stejným způsobem, jako Connor unesl tebe. Nikdo kromě Connora a mě nesmí vědět, že jsi tu byla. Ani mí přátelé, a tím myslím i Spika. Jestli chci zničit WH, musí si úplně všichni do poslední chvíle myslet, že jsem vůči zaměstnavatelům loajální, jinak to nebude působit věrohodně. Kdyby kdokoliv věděl, žes tu byla, přímo v epicentru zla, a nechala mě „naživu“, začali by něco tušit, protože ty máš renomé nekompromisní přemožitelky.“
Když kývla, Connor si pečlivě zapsal místa, která mu Buffy nadiktovala, aby mohli se Spikem Nesmrtelného nepozorovaně vyzvednout a zmizel s brbláním, že do Pekingu se mu příliš nechce.
Buffy sledovala, jak se Angel krotí. Bylo jí jasné, že Angel nemůže Nesmrtelného ani cítit. Měli nevyrovnané účty z minulosti a teď, ještě navíc, byla mezi nimi ona. Vzepjala se k obraně: „Nemůžeš po mně chtít, abych se klidně dívala, jak ho WH zlikviduje. Mně nikdy nijak neublížil.“ A dřív, než se stačil Angel zase zatvrdit, dodala: „Co bych měla říkat já? Máš skvělého syna s jinou a přátelíš se s Vlkodlačí dívkou. Myslíš si, že já nemám chuť vraždit? Jenže ve skutečnosti, jestli je to s tebou tak jako se mnou, zasluhuje ta dívka spíš politování. Přesto jí závidím a nesnáším ji už teď, a to jsem ji nikdy neviděla.“
Přitáhnul si ji ještě blíž a kývnul hořce: „Já vím. Nesmrtelný je vlastně chudák, když tě může každý den líbat a dotýkat se tě a vodit tě do divadla a ukládat tě v posteli...“
„Přesně,“ usmála se přes slzy.
Oba pochopili, že jejich společný čas se chýlí ke konci.
Pohladila ho po tváři a řekla: „Až se Connor vrátí, budu muset jít. Nechám se dopravit k Wilow do Budapešti. Vyzvednu Dawn a vrátím se do Říma. Pokud se s Agim dohodnete, už nám nic nehrozí.“
„Radši se tam chvíli zdržte. Aspoň pár dní,“ přimlouval se.
„Jestli to dobře chápu, moje návštěva tady nikdy neexistovala a mám se vrátit k předešlému způsobu života, ve kterém ty nemáš místo,“ otřásla se Buffy. „Znamená to, že pokud Zemi nesežere černá díra, mám se vrátit i k němu?“
„Nerad to říkám,“ procedil Angel skrze zuby, „ale on má excelentní nadání vysekat se z každé polízanice. Když budeš s ním, budu mít jistotu, že jsi v bezpečí. Až přijde den zúčtování, budeš daleko odtud. To je rozhodující úhel pohledu. S tím ostatním, se musím srovnat. Do té doby, než to tady skončím, se asi už neuvidíme. Ale zapřísahám tě, Buffy, ať o mě uslyšíš cokoliv, nesmíš dát nikomu najevo, že to může být i jinak. Pro všechny kolem teď musím být přisluhovač pekla na Zemi. Navenek musíš působit tak přesvědčivě, jak přesvědčivě jsi mě přivítala.“
Buffy si vzpomněla na habaďůru, kterou kdysi museli sehrát Faith v dobách, kdy bojovali proti Sunnydaleskému starostovi. Teď to bude ještě těžší. Smutně se usmála, naposledy se nechala obejmout a pošeptala mu do ucha: „Já vím, že víš, že vím. To nám zatím musí stačit.“
Pak se otevřel portál, ze kterého se vykutálel Connor v roztrhané košili. „Zatímco vrkáte, drapli jsme se Spikeym Nesmrtelného. Pomohl moment překvapení. Počíhali jsme na něj na záchodě. Právě vycházel z kabinky.“
„Co jeho ochranka?“ houknul Angel.
„Určitě ho hledají po celém Lidovém paláci a pak i po celém Pekingu,“ usmál se syn spokojeně. „Méďa ho hlídá u tebe v kanceláři, ale dlouho ho neudrží. Nesmrtelný hrdina se vzteká, že si nemohl po použití toalety umýt ruce a vyhrožuje, že nás to bude mrzet. Neměl bys je tam nechávat dlouho samotné.“
„Jo, to já vím,“ zašklebil se Angel a otočil se k Buffy: „Budeš muset jít s Connorem. Už je čas,“ jemně jí pohladil zápěstí. A nezapomeň. I já vím, že víš.“
Už bezeslova se Buffy nechala odnést Connorem do Evropy k Willow a Dawn. Když se dimenzionální portál se syčením uzavřel, Angel se na chvíli musel opřít o stěnu, aby mohl splašeným myšlenkám vrátit tolik potřebnou disciplínu. Přes moře problémů, které jej v nastávajících hodinách a týdnech čeká, měl v duši jako v pokojíčku. Stačila chvilka strávená s ní a on zase nacházel odvahu a odhodlání. Všechno je snažší, když ví, že ona ho pořád drží v srdci. Vlastně má Buffy pravdu. Měl by Nesmrtelného spíš litovat. S tímto předsevzetím se vydal k výtahu, aby sjel o dvacet pater níž, do své ředitelské kanceláře k Spikeovi a Nesmrtelnému.