Informácie o poviedke:Túto poviedku sme našli na neaktívnych blogových stránkach www.passionate-angel.blog.cz. Vzhľadom na to, že nechceme, aby upadla do zabudnutia, rozhodli sme sa ju skopírovať priamo na túto stránku. Všetky práva na túto poviedku sú vyhradené jej pôvodným autorom a na tejto stránke sú umiestnené bez nároku na akýkoľvek honorár od jej čitateľov. Jednoducho chceme, aby sa na ňu nezabudlo. :-)
Do temné noci se ozýval jen tichý zvuk lámajících se stébel trávy pod nohama mladé dívky, procházející mezi náhrobky. Kroky přemožitelky upírů. Byla na lovu, myšlenkami však na míle vzdálená. Najednou se do ticha ozval ještě jiný zvuk. Tiché vrčení. Buffy začala práce.
"Tak co kluci, kdo z vás chce zemřít první?" I v nebezpečných chvílích si Buffy zachovávala svůj ironický smysl pro humor.
"Zemřeš, přemožitelko!"
"Vážně? Fakt jste mě vyděsili, ale nějak mě to vůbec nepobavilo. Myslím, že náš nadmíru duchaplný rozhovor právě skončil." S těmito slovy se Buffy vrhla na tři upíry. Neměli šanci, bojovala, jako kdyby měla zemřít, jakoby za něco, co ztratila.
"Říkala jsem, že zemřeš." Kolík si našel cestu do srdce posledního z nich a na trávě zůstala jen hromádka popela jako připomínka předešlého boje.
Instinktivně vytušila něčí přítomnost ve své blízkosti, ale jakýmsi vnitřním způsobem se necítila ohrožena. Ve stínu rozložitého dubu spatřila stát vysokou postavu, oděnou celou do černé. Postavu stále tak blízkou jejímu srdci. Chvíli na sebe jen z dálky hleděli, než konečně nalezli odvahu a vykročili směrem k sobě.
"Angele…myslela jsem, žes odešel…" Neviděla jej od okamžiku, kdy zabránili Povýšení v čele se starostou a on zmizel v kouři hasičských vozů. Uběhlo deset měsíců a Buffy nastoupila na vysokou školu UC Sunnydale. V jejím životě se ale moc věcí nezměnilo. Kromě prázdné náruče. Najednou stál před ní a ona nevěděla, co říct. Nevěděla, jestli ho má obejmout nebo namístě zabít. Za to, že odešel a nechal ji samotnou. Bez jediného slova rozloučení, bez tak prostého "sbohem".
"Odešel jsem, ale… nejde to. Nemůžu na tebe přestat myslet, nemůžu na tebe zapomenout a být bez tebe. Stále vidím před očima tvůj úsměv, tvoje oči. Možná by všechno bylo jednodušší, kdybych tě tolik nemiloval, ale já tě miluji mnohem, mnohem víc než jsem sám tušil."
"Co… jak… vrátil jsi se jen, abys mi tohle všechno řekl nebo ses prostě vrátil?"
"Vrátil jsem se. Vím, že mě možná nepustíš zpátky do svého života, ale dovol mi být ti na blízku."
"Budu ráda, když se mnou zase budeš bojovat, alespoň se nemusím bát, že se Alex nebo Willow zraní. U tebe si jsem alespoň jistá, že se o sebe dokážeš postarat sám."
"Děkuju…" Přešla jeho tichá slova, jako by je ani neslyšela a pokračovala v cestě mezi náhrobky. Angel se pomalu vydal za ní.
"Cos vlastně dělal celé ty tři měsíce?"
"Byl jsem v LA. Setkal se s pár starými přáteli, zabil několik upírů a probděl spoustu nocí. LA se hodně podobá Sunnydale. Myslím množstvím démonů, ale nějak se tam nehemží tolik jako na Bráně pekla. "
"Copak, copak, stýskalo se ti po tvrdém a nepřetržitém boji?" Neodpustila Buffy.
"Opravdu nevím, nenecháme toho?"
"Čeho máme nechat, Angele? Ježiši, cos čekal? Že ti skočím kolem krku, hned jak tě uvidím? Odešel jsi sám a z vlastní vůle, mě jsi se na nic neptal, já se tím musela vyrovnat… SAMA! Musela jsem se naučit žít s pocitem, že už tu pro mě nejsi, že se nezjevíš uprostřed noci jen tak ze tmi a nezeptáš se mě, jak se mám!"
"Buffy, já…"
"Víš, co je na to všem nejhorší? Já se s tím za ty tři měsíce žít nenaučila. Když jsem tě uviděla stát tam mezi stromy, měla jsem sto chutí skočit ti kolem krku." Na chvíli se odmlčela.
"Opravdu toho dneska necháme, jenom bychom se hádali!"
V tu chvíli se ozval srdcervoucí výkřik a Angel s Buffy se rozběhli za ním. Na zemi spatřili ležet mladou dívku bez jediného zranění. Angel se k ní sehnul a přiložil prsty k jejímu krku, po chvíli však musel konstatovat děsivou skutečnost. Dívka byla mrtvá a oni neměli ani nejmenší tušení, kdo ji zabil.
* * *
Sluneční světlo prosvítalo žaluziemi Gilesova nového domu. Buffy stála opřená o kuchyňskou linku. S hrnkem ranní kávy v rukou se snažila přátelům vypovědět, co zažila minulou noc na lovu.
"Jak zemřela?"
"Už jsem to opakovala nejmíň třikrát, Gilesi… já NEVÍM… Dokonce ani Angel nenašel žádnou příčinu smrti." Willow si samým překvapením pustila hrnek s kávou do klína.
"Angel? On je zpátky?"
"Ano, Angel se vrátil, ale teď máme jiné starosti než řešit myšlenkové pochody jednoho zaběhnutého upíra!"
"Promiň, Buffy, já… já tě…"
"V pohodě, Willow. Mohla by ses prosím podívat na síť a zjistit, kdo byla ta dívka a jak zemřela… Snad už policie něco ví."
"Jasně hned se do toho pustím." Willow opustila místnost a vydala se k počítači, vyplnit oč jí Buffy požádala. V pokoji zůstal jen Giles s Alexem, který si nemohl odpustit alespoň jednu poznámku na Angelovu adresu.
"Takže pan Všechno vím a znám - žiju už přes dvě stě let se vrátil…"
"Alexi!"
"No jo, no jo… Vždyť už jdu. Půjdu pomoct Willow, kdybyste něco potřebovali, víte, kde nás hledat." Rychlým krokem vyšel z místnosti co nejdál od Buffyna narůstajícího hněvu
"Gilesi, nemohl byste se podívat do těch svých vševědoucích knih a…"
"Nevím, co mám hledat, Buffy, ani nevíme, jestli tu dívky opravdu zabil démon."
"No tak dobře. Vrátím se do parku. Třeba tam najdu něco, co jsem včera přehlédla."
Buffy vyšla do slunečného dne a směřovala k parku. Hlavou jí pořád vířily myšlenky na včerejší večer. Měla velkou radost, že je zpátky, ale bude si muset zase začít zvykat, že se objeví, kdy chce, řekne jen co uzná za vhodné a zase zmizí. Takový už byl Angel. Tajemný jako sama noc… ve které žil.
* * *
V trávě na místě činu našla tenký náramek, který policie přehlédla. Nejspíš patřil té mrtvé dívce, bylo na něm vyryto "z lásky". Přemýšlela, kdo ji mohl zabít, komu teď doma chybí, kdo ji úporně hledá. V kapse jí zapípal mobil se zprávou od Willow. "Přijď do knihovny Will."
* * *
"Tak co, už víš kdo je ta mrtvá dívka?"
"Ano, vím, jmenovala se Katrin Maxwell, bylo jí teprve sedmnáct."
"Jak zemřela, Will?"
"Podle pitevní zprávy zemřela na infarkt v následku šoku, pod pravou klíční kostí však měla malou spáleninu, o které patolog nebyl sto zjistit něco bližšího."
"Je to normální, Gilesi?"
"Pokud měla naprosto zdravé srdce, vzhledem k jejímu věku si myslím, že měla, tak to rozhodně normální není. Půjdu se podívat do knih, jestli nenajdu něco, co by nám mohlo nějak pomoct."
"Dobře. Já zajdu za Angelem. Zeptat se ho, jestli neví o něčem co by nás dostalo u kousek dál."
* * *
Buffy vyšla z knihovny a zamířila do Sídla na okraji města, které si Angel kdysi dávno koupil. Nezměnilo se, stále stejně majestátné. Od Angelova odchodu v něm nebyla, ale nyní neměla na výběr. Razně zaklepala na dubové dveře.
"Angele? Jsi tam?" Hlasem tlumeným zavřenými dveřmi ji Angel vyzval dál.
"Ahoj Buffy. Potřebuješ něco?" Seděl před krbem a upřeně pozoroval prázdné ohniště.
"Chtěla jsem se zeptat, jestli nevíš o někom, kdo…"
"Kdo zabil tu dívku ze včerejší noci?" Skočil jí do řeči.
"Ano."
"Nevím, Buffy, mám jisté podezření, ale nemůžu ho ničím podložit."
"Ta dívka zemřela šokem, Angele, nebo spíš na následky prožitého šoku, alespoň tak se to píše v policejní zprávě, do které se Will nabourala. Bylo teprve sedmnáct a srdce měla naprosto zdravé. Zvláštní také je, že…"
"Se pod její levou klíční kostí našla malá spálenina, že ano?"
"Jo, našla." Buffy k Angelovi zvedla udivený pohled, ale on se stále ještě neráčil otočit.
"Mohl by ses na mě alespoň podívat, když s tebou mluvím. Mezi kultivovanými lidmi se to považuje za slušnost."
Angel pomalu vstal a otočil se. Přes hruď pod levou klíční kostí se mu táhla ošklivá rána.
"Co se ti proboha stalo?" Buffy k němu okamžitě přiskočila a stáhla ho zpátky do křesla, ze stolu vzala nemočený ručník a začala mu ránu vlastnoručně čistit.
"Když jsem se včera vracel z parku, našel jsem ještě jedno tělo, tentokrát mladýho kluka a zároveň s ním i pachatele. Ošklivej chlap, chtěl dostat i mě, ale jelikož už mrtvý jsem tak mi udělal jen tohle."
"Víš, kdo to byl."
"Nevím to jistě, ale myslím, že vím. Buffy musíš být opatrná, je strašně nebezpečný."
"Kdo v téhle době není." Pronesla Buffy s úsměvem. "Za chvíli zapadá slunce, pomůžeš nám?"
Udiveně k ní vzhlédl. Nevěřil, že od ní ta slova ještě někdy uslyší.
Seděli vedle sebe a čekali až poslední paprsky zapadajícího slunce zmizí.
"Můžeme jít." Trhla sebou, protože její myšlenky byly na tisíce mil daleko. Vzpomínala na jejich první polibek. Na zjištění, že je Angel upír. Na první milování s ním. Na hádku na kopci za městem, kde chtěl Angel skončit svůj život. Vzpomínala, jak se jej snažila přesvědčit a jak ten den, jako by zázrakem nevyšlo slunce. Vydali ke knihovně.